Zápisky z jednoho šíleného letního dobrodružství - den šestý

17. července 2018 v 11:48 | Tom
Poslední štreka
V neděli ráno jsme se probudili po nepříliš pohodlné noci na louce za městečkem Medvode. Spacáky už byly pěkně provlhlé a nevoněly zrovna po fialkách. To ale nebyl ani zdaleka ten největší problém. Zjistili, jsme, že už jsme zase bez zásob, a tak jsme se rozhodli, že hned zajedeme do města najít nějaký obchod. Dojeli jsme do velkého nákupního střediska, které by člověk v takovém malém městečku ani nečekal. Bylo zde mnoho různých obchodů od deichmana až po interspar. Nebyly zde ale žádné hromady aut ani davy lidí tlačící nákupní vozíky. Bylo toriž teprve sedm a obchody se otvíraly až o hodinu později. Čekat celou ale nepřicházelo v úvahu, a tak se rozhodli jet dál téměř bez jídla a bez pití. Pokračovali jsme směrem na severovýchod po relativně pěkné klidné silnici. Asi po deseti kilometrech jsme dorazili do města Kranj, a to už nám pěkně kručelo v břichu. Udělali jsme zastávku u místního Hofera a pak hurá dál. Čekal nás lesnatý a kopcovitý úsek mezi Kranjem a městem Radovljica. Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo předjet ostatní, aniž bych si toho vůbec všiml. Takže jsem jel v a jel pořád dál a divil jsem se, jaktože se mi je nedaří dohnat. Naštěstí vzápětí dohnali oni mě. Další město na trase se jmenovalo Radovljica. Za ním nás čekala etapa vedoucí po úzkých, zemědělských cestičkách skrz malebné louky poseté takovými zvláštními dřevěnými konstrukcemi, které trochu připomínaly žebřiny v tělocvičnách. Je to slovinská ratita a oni tomu říkají kozolec. Tato etapa nás zavedla do města, které jsme už všichni dobře znali. Byli jsme totiž zpátky v Jesenici. Uzavřeli jsme obrovskou okružní jízdu, dlouhou několik stovek kilometrů, kterou jsme započali už před čtyřmi dny. Udělali jsme přestávku u zdějšího Hofera a zvažovali jsme, co dál. V pondělí dopoledne jsme museli být zpátky ve Villachu. To by ale znamenalo, že bychom museli znovu vyšlapat ten příšerný kopec na rakousko-slovinské hranici. Já s Mirou jsme došli k přesvědčení, že to svoje už jsme si odšlapali a tak nás napadlo, že si prostě koupíme lístky a dojedeme ten poslední kousek cesty vlakem. Radek s Erikem s tím ale nesouhlasili a chtěli jet hezky po svých. Nezbývalo nám než se rozdělit. A tak jsme se já s Mirou vydali na zdejší nádraží a Radek s Erikem zase nasedli na kola a jeli dál a dál. Vážně jsem obdivoval jejich vytrvalost.

Zmatky na nádraží
Koupit jízdenky na slovinském nádraží se ukázalo být celkem jednoduché. Paní u pokladny uměla anglicky a tak jsme dostali lístky během několika sekund. Stoupli jsme si na poněkud opuštěné nástupiště. Celé nádraží bylo úplně prázdné, až na jednu soupravu odstavenou na první koleji. Čekali jsme pořád dál a dál a náš vlak pořád nejel. A pak se na nádraží zničehonic začali sbíhat lidé a nastupovali do toho odstaveného vlaku na první koleji. To bylo dost divné, a tak jsem se šel radši podívat, kam ten vlak vlastně jede. A stalo se to, co mohl čekat snad každý kromě nás. Na cedulce na dveřích bylo napsáno Villach Hbf. Byl to náš vlak. A už se chystal k odjezdu. Zjevně byla výluka, to nám ovšem nikdo neřekl. Tak honem! Popadli jsme kola a utíkali k vlaku. Jen díky trpělivosti průvodčích jsme je stihli nasoukat dovnitř a vyčerpaní jsme se svalili na první volné sedačky. Vlak se rozjel. Sotva co jsme opustili nádraží v Jesenici, zajeli sjme do zdánlivě neonečného, několik kilometrů dlouhém tunelu. Když jsme se z něj vynořili, byli jsme už za hranicemi. Byli jsme zpátky v Rakousku. Po několika krátkých zastávkách náš vlak zastavil na dobře známém nádraží ve Villachu a my vystoupili. Náš úkol teď byl najít Radka s Erikem.

Noc v mekáči
Proplétat se Villachem nebylo vůbec jednoduché. Zrovna tam totiž byly nějaké slavnosti a ulice všude byly plné až k praskutí. Všude bylo tolik lidí, že nedalo ani projet na kole, a tak jsme museli sesednout a jít hezky pěšky. Podařilo se nám najít jedno klidnější místo v parku, kde jsme s dali svačinu. K mému neštěstí jsem si koupil konzervu a ni jeden z nás neměl otvírák. Tak mi Mira půjčil nůž a rozhodli jsme se to otevřít hrubou silou. To ale nebyl právě nejlepší nápad, a odnesl jsem to s řeznou ranou na palci. Radek s Erikem dojeli asi v sedm hodin večer. Stihli to fakt rychle, a já asi vím proč. Společně jsme se vydali hledat místo na spaní. Dojeli jsme ke zdejšímu obrovskému obchodnímu centru Atrium. Byla neděla a všechny obchody byly komplet zavřené. Před zdejšm Mcdonaldem bylo venkovní posezení, které nebylo nijak zabezpěčené. A tak se nám v hlavě zrodil ten nejvíc šílený nápad zacelý výlet. Rozhodli jsme se, že tady jakože přespíme. Sedli jsme si na ty ne příliš pohodlné židle a opřeli si hlavu u studené kovové stoly. Mysleli, jsme že po tom, jak jsme unavení, tak usname, jako když nás do vody hodí. Nemohli jsme se ale splést víc. Po několika dlouhých hodinách strávených v nepohodlném posedu jsem konečně nachvíli zadřímnul. Když jsem se po chvíli vzbudil, měl jsem pocit, jako kdyby mi někdo zlomil záda. Byl jsem úplně ztuhlý a nemohl jsem se skoro ani narovnat. O nějakém odpočinku nemohla být vážně ani řeč. Ostatní na tom byly podobně. Takhle se to prostě nedá. A tak jsme se zvedli a ještě ve dvě hodiny v noci jsme znovu nasedli na kola a vydali se hledat jinou noclehárnu. Bylo to vážně zoufalé. Projížděli jsme prázdnými ulicemi, ba i lesy a loukami, kde byla tma jako v pytli, ale nedařilo se nám vůbec nic najít. Nakonec jsme skončili na jedné louce. Byla sotva pár metrů od silnice a od cyklostezky, ale nám už to bylo úplně jedno. Rozdělali jsme spacáky a já doufal, že se koněčně vyspím. Doufal jsem marně. Sotva po hodině na nás začalo kapat a vypadalo to, že se schyluje k dešti. To snad nemůže být pravda. Všichni jsme museli zase vylézt ze spacáků a dát se zase do balení. Vůbec se mi do toho nechtělo. Byl jsem totálně nevspaný, unavený a prokřehlý, a ještě jsem se musel v té tmě potýkat se svými zavazadly, která se pořád a pořád nechtěla udržet na mém nosiči. A pak, když jsme se byli konečně všichni sbalení, tak hádejte co. Přstalo pršet. A tak jsme zase všechny ty věci vybalili a zalezli zpátky do spacáku. Nejhorší noc, co jsem kdy zažil. Hlavně ať už je prohoha ráno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama