Zápisky z jednoho šíleného letního dobrodružství - Den pátý

5. července 2018 v 17:38 | Tom
Znova ztracen
Takže nás příběh začíná samozřejmě tam, kde minule skončil, a to jest u hřbitova ve Slovinské vesničce Komen. Ráno se ke hřbitovu začali scházet návštěvníci, a tak jsme usoudili, že je nejvyšší čas odsud vypadnout. Vydali jsme se směrem na východ, směrem na Lublaň. Jeli jsme po relativně opuštěné silničce, která se klikatila všemi směry a řezala si cestu před kopce, doliny i malebné vesnice. Jeli jsme bez přestávek, jelikož času nebylo nazbyt. Včerejší pobyt na slunci u moře si vybral svou daň. Na rukou a ramenech jsem měl pěkné popáleniny, které mi v kombinaci s batohem na zádech pořádně znepříjemňovaly jinak hezký letní den. U městečka Vipava jsme se napojili na poněkud frekventovanější cestu a čekal nás docela náročný výšlap. Zhruba deset kilometrů do kopce, který měl sklon deset stupňů. Silnice se vinula pod dálnici, která se tyčila nad námi na obrovských dlouhých mostech a občas se ztrácela v hlubokých tunelech. Nalevo od dálnice se tyčila obrovská sklaní hradba, vysoká i přes tisíc metrů. Jak moc bych si přál, kdyby jsme mohli jet po té rovné a pohodlné dálnici než po těhle kotárech. To by ale samozřejmě nešlo. U obce Razrto kopec konečně skončil a nás tak čekala poněkud pohodovější etapa. Asi po deseti kilometrech jsme dojeli do prvního většího města Postojna, a taky jsme tady plánovali udělat první větší přestávku. Tady jsem se už (nebo spíš teprve?) podruhé ztratil. Projížděli jsme městem, já si jel někde vzadu svým klidným pohodovým tampem a pak jsem se naráz octnul na kruháči. Rozhlížím se všemi směry, a kluci nikde. Kudy teď? Musel jsem hádat, tak jsem to vzal cestou, která mi přišla nejpravděpodobnější, jenže za ní následovat další kruháč, pak ještě křižovatka a pak už jsem se dočista ztratil. Vrátil jsem se na křižovatku a zkooušel další cesty, jenž město bylo až moc velké bludiště. Projezdil jsem půlku města křížem krážem, až jsem nakonec zjistil, že kluci si vklídku vysedávají v parku jen pár kroků od místa, kde jsem je ztatil. Když jsem je konečně našel, zahodil jsem kolo a těšil se, že si konečně odpočinu. Jenže sotva jsem si stačil sednout, oni už zase nasedali. Jelo se dál. Do Lublaně zbývalo ještě dobrých padesát kilometrů. Tak honem, ať to nějak stihneme.

Další duše vypuštěna
Po zastávce v Postojne nás čekalo něco, co už jsme dlouho nezakusili. Kus rovné cesty. Byla to pěkná a udržovaná cyklostezka. Škoda, že jsme si jí moc dlouho neužili, protože u městečka Rakek jsme byli nuceni ji opustit a vrátit se na silnici. Vydali jsme se po poměrně opuštěné okresce, a zase do kopce. Za tím kopcem na nás čekalo město Logatec, kde jsme udělali krátký nákup. Pak jsme najeli na hlavní cestu a čekalo nás město další město, které se jmenovalo Vrhnika. Tam nás postihla další nehoda. Byla to nepřeslechnutelná rána z Mirova kola, která signalizovala jediné - že duše je ... vy víte kde. Tak jsme zastavili na nejbližším výjezdu a pustili se do opravy. Radek s Erikem byli někde daleko před námi, takže jsme na to byli sami. I když co budu povídat, Mira to vlastně zvládl bez problémů sám a já mohl jen stát a čumět, jak rozebírá kolo na součástky a pak ho znovu skládá. Snad po pouhé půl hodině byla duše zalepená a my mohli jet dál. Radek s Erikem na nás už netrpělivě čekali na odpočívadle zhruba několik kilometrů vepředu. Takže jsme byli zase kompletní, vyjeli jsme z Vrhinky a teď už nás čekala jen cílová rovinka před Lublaní.

V hlavním městě
Zhruba po deseti kilometrech relativně rovné cesty konečně přišel náš vytoužený cíl. Byla to malá, leč významná dopravní značka s názvem Ljublana. Zastavili jsme tam a všichni si tu starou a ošoupanou značku fotili, jako nějakou atrakci. Cesta nás vedla přímo do centra města. Zpočátku nic moc, projížděli jsme kolem vesměs posprejovaných komunistických budov, až hanba, pak jsme se ale dostali do jádra a to byla jiná pastva pro oči. Jestli si však něco pamatuju líp než Lublaňnskou architekturu, tak to bylo především vedro, které zde bylo těř nesnesitelné. Dokud jsme jeli, tak se ještě dalo fungovat, ale stát na křižovatce bylo horší než mučení. Popáleniny na mých rukách hlasitě řvaly na protest. Už se schylovalo k večeru a opět jsme museli vyřešit, kde budeme spát. Jasně, nabízelo se jednoduché a logické řešení: hotel, které prosazoval hlavně Mira. Nikomu se ale nechtělo utrácet, tak jsme se rozhodli, že dojedeme do první vesnice za městem a tam snad něco majdeme.

Poněkud popletený průvodce
Dalo to pěknou práci, vymotat se z tak velkého města, jako je Lublaň. Projeli jsme snad stopadesát křžovatek a mnoho kilometrů silnic, než jsme se octli na konci druhém konci slovinského hlavního města. Vydali jsme se na západ, a první vesnice tímto směrem se jmenovala Medvode. Tady jsme konečně, po více než dvě stě kilometrech naši cestu pro tento den ukončili. Našli jsme tady jednu pěknou pizzerii a já jsem konečně po pěti dnech ochunal skutečné teplé jídlo. Úžasný pocit. Když jsme všichni snědli, co se do nás vešlo, vydali jsme se hledat noclehárnu. Byla už totální tma, takže najít něco bylo fakt těžké. Na ulici jsme ale potkali jednoho týpka, a dali jsme se s ním do řeči (anglicky). Radek mu řekl, že hledáme něco ma spaní, a on prej ať jdeme za ním. Tak jsme šli. Cílevědomě nás vedl opuštěnými ulicemi a pak prudce nahoru po úzké cestě vedoucí do lesa. Na okraji lesa zabočil na úzkou, sotva viditelnou pěšinu, která vedla skrz kopřivy a křoviny. Pak jsme zastavili na takovém malém plácku. Mě a Mirovi se náš průvodce poněkud přestal zamlouvat a tak jsme nechali Radka s Erikem, ať s ním jdou sami. Vedl je pořád nahoru, někam do neznáma. Světla jejich kol se nám zachvíli ztratila z dohledu a my si mohli už jen domýšlet, co se tam mahoře děje. Dlouho se nevraceli ani nezavovolali, až nám to začalo být divné a začali jsme vymýšletaž téměř hororové scénáře toho, co se mohlo stát. Minuty ubíhaly, ticho se prohlubovalo a tma houstla. A pak jsme konečně uviděli, dvě světla vezi stromy. Radek s Erikem se vrátili, naštěstí živí a zdraví. Náš průvodce s nimi byl samozřejmě taky. Nepodařilo se mu nají žádnou lepší noclehárnu, a tak že prý můžeme zůstat na romhle plácku, jestli chceme. Moc se nám to sice nezamlouvalo, ale radši jsme poděkovali a rozloučili jsme se s ním. Když byl už dostatečně daleko, vydali jsme se zkusit najít nějaké lepší místo sami. Skončili jsme u remízku na louce asi půl kilometru na východ od Medvode. Nic lepšího tady už prostě nebylo. Tak jsme si vybalili a čekala nás další noc pod širákem...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama