Zápisky z jednoho šíleného letního dobrodružství - a je konec

17. července 2018 v 11:49 | Tom

A to je konec
Je to tady. Poslední den. Vzbuduli jsme se na porosené louce někde za Villachem a vzbuili jsme se později, než jsem plánovali. Slunce už bylo vysoko na obloze a kolem nás už se proháněli běžci a také pejskaři. Tak jsme se snažili rychle se sbalit, než si nás někdo všimne, a pak jsme se vrátili do villachu. Čekala nás cesta zpátky vlakem. Dorazili jsme na zdejší nádraží a museli jsme se připravit na cestu zpátky. Celý týden bez koupání, umývání vlasů a v propocenm oblečení se na nás totiž doopravdy podepsalo. Zapadl jsem na zdejší WC a marně jsem se snažil upravit se, abych ypadal v rámci svých možností normálně. Byl jsem celý rudý jak rak od slunce, vlasy na mě zplihle vyseli jak na nějakém zombie a o šmouhy od oleje také nebyla nouze. Nakonec jsem se musel smířit s tím, že s tím prostě nic nenadělaám a budu muset jet tím raijetem jak nějaký vandrák. V jednu hodinu odpoledne už jsme byli všichni připraveni. V dorazil, my tam naházeli kola a konečně si sedli na něco pohodlného, suchého a příjemného. Skutečně skvělý pocit po tom všem. Čekaly nás čtyři hodiny naprostého nic nedělání, s kulisou mohutných alpských vrcholků a pastvin. Cesta uběhla jakbysmet a my se octli opět ve Vídni, na tom úžasném nablýskaném a vypucovaném nádraží. Tady nás čekal přestup. Měli jsme ale dvě hodiny času, a tak jsme nemohli vynechat krátkou návštěvu města a posezení na zdejším náměstí. Těsně před večerem jsme se vrátili na nádraží a tam už stál starý dobrý vláček od Českých drah, který mířil k nám domů. Nad zchátralým nádražím ve Starém městě už se smrákalo, když náš vlak dojel. Ani se mi nechtělo věřit, že jsme to zvádli, že jsme skutečně doma. Vlak odjel a tím náš výlet oficiálně skončil. Teď už nám zbývalo jen vrátit se zpátky do Uherského Brodu. Koupil jsem si v automatu kapučíno, než jsem ho ale stačil vypít, kluci že prej spěchají domů a že prej to zvládnu sám. Co by ne. Skoro polovinu cesty přes Slovinsko jsem jel de facto sám. Jen mě trochu zamrzelo, že ani těch posledních pár kiláků nemůžeme absolvovat společně jako tým. Ale to nic. V klídku jsem si vypil kávu, pak nasedl na kolo a vydal se hezky pomalu Brodu. Když jsem projížděl kolem nádraží ve Véskách, potkal jsem tam Miru. Erik s Radkem už byli dávno pryč, možná už dokonce dorazili do Brodu. A co my dva? No, naše pohodlnost opět zvítězila nad adrenalinem, a tak jsme se rozhodli hezky počkat na vlak a ušetřit si námahu. Za nějakých deset minut dojel Regioshark a my jsme nasedli. Asi v deset hodin večer jsme vystoupil na opušténém a potemnělém nádraží v Uherském Brodě. Odsud už zbýval jen malý kousek cesty k nám k nám domů. Ani nmůžu popsat, jak jsem byl šťastný, když jsem konečně dorazil domů. Už jsem málem zapomněl na takové ty samozřejmé věci, jako je pohodlná postel, koupelna nebo teplé jídlo na stole. Nejradši bych lehlnul na postel a spat nějmíň tisíc let. To ale nepřicházelo v úvahu. Už další den mě totiž čekala brigáda v jisté dřevařské dílně. To už je ale jiný příběh.

Návrat do přítomnosti
Je červenec a uplynul už skoro rok od doby, kdy jsme se vydali na tento velice netradiční výlet. Co se vlastně za tu dobu změnilo? Já jsem se možná naučil, že i když si člověk myslí, že už nemůže, zvládně ještě mnohonásobně víc než doposud. Odnaučil jsem se zbytečně stresovat kvůli běžným věcem jako třeba ztráta klíčů od pokoje nebo efko ze zkoušky. Na druhou stranu se toho pořád hodně nezměnilo a to je to, co mě tak trochu frustruje. Další dovolená se blíží a otázka je, jaký šílený nápad si vymyslíme tentokrát. No, něco už se skutečně plánuje. Dal bych tomu název Mise Černobyl. Bude se na co těšit...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Black Blood Black Blood | Web | 20. července 2018 v 16:51 | Reagovat

Bohužel vše jednou končí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama