Červenec 2018

Zápisky z jednoho šíleného letního dobrodružství - a je konec

17. července 2018 v 11:49 | Tom

A to je konec
Je to tady. Poslední den. Vzbuduli jsme se na porosené louce někde za Villachem a vzbuili jsme se později, než jsem plánovali. Slunce už bylo vysoko na obloze a kolem nás už se proháněli běžci a také pejskaři. Tak jsme se snažili rychle se sbalit, než si nás někdo všimne, a pak jsme se vrátili do villachu. Čekala nás cesta zpátky vlakem. Dorazili jsme na zdejší nádraží a museli jsme se připravit na cestu zpátky. Celý týden bez koupání, umývání vlasů a v propocenm oblečení se na nás totiž doopravdy podepsalo. Zapadl jsem na zdejší WC a marně jsem se snažil upravit se, abych ypadal v rámci svých možností normálně. Byl jsem celý rudý jak rak od slunce, vlasy na mě zplihle vyseli jak na nějakém zombie a o šmouhy od oleje také nebyla nouze. Nakonec jsem se musel smířit s tím, že s tím prostě nic nenadělaám a budu muset jet tím raijetem jak nějaký vandrák. V jednu hodinu odpoledne už jsme byli všichni připraveni. V dorazil, my tam naházeli kola a konečně si sedli na něco pohodlného, suchého a příjemného. Skutečně skvělý pocit po tom všem. Čekaly nás čtyři hodiny naprostého nic nedělání, s kulisou mohutných alpských vrcholků a pastvin. Cesta uběhla jakbysmet a my se octli opět ve Vídni, na tom úžasném nablýskaném a vypucovaném nádraží. Tady nás čekal přestup. Měli jsme ale dvě hodiny času, a tak jsme nemohli vynechat krátkou návštěvu města a posezení na zdejším náměstí. Těsně před večerem jsme se vrátili na nádraží a tam už stál starý dobrý vláček od Českých drah, který mířil k nám domů. Nad zchátralým nádražím ve Starém městě už se smrákalo, když náš vlak dojel. Ani se mi nechtělo věřit, že jsme to zvádli, že jsme skutečně doma. Vlak odjel a tím náš výlet oficiálně skončil. Teď už nám zbývalo jen vrátit se zpátky do Uherského Brodu. Koupil jsem si v automatu kapučíno, než jsem ho ale stačil vypít, kluci že prej spěchají domů a že prej to zvládnu sám. Co by ne. Skoro polovinu cesty přes Slovinsko jsem jel de facto sám. Jen mě trochu zamrzelo, že ani těch posledních pár kiláků nemůžeme absolvovat společně jako tým. Ale to nic. V klídku jsem si vypil kávu, pak nasedl na kolo a vydal se hezky pomalu Brodu. Když jsem projížděl kolem nádraží ve Véskách, potkal jsem tam Miru. Erik s Radkem už byli dávno pryč, možná už dokonce dorazili do Brodu. A co my dva? No, naše pohodlnost opět zvítězila nad adrenalinem, a tak jsme se rozhodli hezky počkat na vlak a ušetřit si námahu. Za nějakých deset minut dojel Regioshark a my jsme nasedli. Asi v deset hodin večer jsme vystoupil na opušténém a potemnělém nádraží v Uherském Brodě. Odsud už zbýval jen malý kousek cesty k nám k nám domů. Ani nmůžu popsat, jak jsem byl šťastný, když jsem konečně dorazil domů. Už jsem málem zapomněl na takové ty samozřejmé věci, jako je pohodlná postel, koupelna nebo teplé jídlo na stole. Nejradši bych lehlnul na postel a spat nějmíň tisíc let. To ale nepřicházelo v úvahu. Už další den mě totiž čekala brigáda v jisté dřevařské dílně. To už je ale jiný příběh.

Návrat do přítomnosti
Je červenec a uplynul už skoro rok od doby, kdy jsme se vydali na tento velice netradiční výlet. Co se vlastně za tu dobu změnilo? Já jsem se možná naučil, že i když si člověk myslí, že už nemůže, zvládně ještě mnohonásobně víc než doposud. Odnaučil jsem se zbytečně stresovat kvůli běžným věcem jako třeba ztráta klíčů od pokoje nebo efko ze zkoušky. Na druhou stranu se toho pořád hodně nezměnilo a to je to, co mě tak trochu frustruje. Další dovolená se blíží a otázka je, jaký šílený nápad si vymyslíme tentokrát. No, něco už se skutečně plánuje. Dal bych tomu název Mise Černobyl. Bude se na co těšit...

Zápisky z jednoho šíleného letního dobrodružství - den šestý

17. července 2018 v 11:48 | Tom
Poslední štreka
V neděli ráno jsme se probudili po nepříliš pohodlné noci na louce za městečkem Medvode. Spacáky už byly pěkně provlhlé a nevoněly zrovna po fialkách. To ale nebyl ani zdaleka ten největší problém. Zjistili, jsme, že už jsme zase bez zásob, a tak jsme se rozhodli, že hned zajedeme do města najít nějaký obchod. Dojeli jsme do velkého nákupního střediska, které by člověk v takovém malém městečku ani nečekal. Bylo zde mnoho různých obchodů od deichmana až po interspar. Nebyly zde ale žádné hromady aut ani davy lidí tlačící nákupní vozíky. Bylo toriž teprve sedm a obchody se otvíraly až o hodinu později. Čekat celou ale nepřicházelo v úvahu, a tak se rozhodli jet dál téměř bez jídla a bez pití. Pokračovali jsme směrem na severovýchod po relativně pěkné klidné silnici. Asi po deseti kilometrech jsme dorazili do města Kranj, a to už nám pěkně kručelo v břichu. Udělali jsme zastávku u místního Hofera a pak hurá dál. Čekal nás lesnatý a kopcovitý úsek mezi Kranjem a městem Radovljica. Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo předjet ostatní, aniž bych si toho vůbec všiml. Takže jsem jel v a jel pořád dál a divil jsem se, jaktože se mi je nedaří dohnat. Naštěstí vzápětí dohnali oni mě. Další město na trase se jmenovalo Radovljica. Za ním nás čekala etapa vedoucí po úzkých, zemědělských cestičkách skrz malebné louky poseté takovými zvláštními dřevěnými konstrukcemi, které trochu připomínaly žebřiny v tělocvičnách. Je to slovinská ratita a oni tomu říkají kozolec. Tato etapa nás zavedla do města, které jsme už všichni dobře znali. Byli jsme totiž zpátky v Jesenici. Uzavřeli jsme obrovskou okružní jízdu, dlouhou několik stovek kilometrů, kterou jsme započali už před čtyřmi dny. Udělali jsme přestávku u zdějšího Hofera a zvažovali jsme, co dál. V pondělí dopoledne jsme museli být zpátky ve Villachu. To by ale znamenalo, že bychom museli znovu vyšlapat ten příšerný kopec na rakousko-slovinské hranici. Já s Mirou jsme došli k přesvědčení, že to svoje už jsme si odšlapali a tak nás napadlo, že si prostě koupíme lístky a dojedeme ten poslední kousek cesty vlakem. Radek s Erikem s tím ale nesouhlasili a chtěli jet hezky po svých. Nezbývalo nám než se rozdělit. A tak jsme se já s Mirou vydali na zdejší nádraží a Radek s Erikem zase nasedli na kola a jeli dál a dál. Vážně jsem obdivoval jejich vytrvalost.

Zmatky na nádraží
Koupit jízdenky na slovinském nádraží se ukázalo být celkem jednoduché. Paní u pokladny uměla anglicky a tak jsme dostali lístky během několika sekund. Stoupli jsme si na poněkud opuštěné nástupiště. Celé nádraží bylo úplně prázdné, až na jednu soupravu odstavenou na první koleji. Čekali jsme pořád dál a dál a náš vlak pořád nejel. A pak se na nádraží zničehonic začali sbíhat lidé a nastupovali do toho odstaveného vlaku na první koleji. To bylo dost divné, a tak jsem se šel radši podívat, kam ten vlak vlastně jede. A stalo se to, co mohl čekat snad každý kromě nás. Na cedulce na dveřích bylo napsáno Villach Hbf. Byl to náš vlak. A už se chystal k odjezdu. Zjevně byla výluka, to nám ovšem nikdo neřekl. Tak honem! Popadli jsme kola a utíkali k vlaku. Jen díky trpělivosti průvodčích jsme je stihli nasoukat dovnitř a vyčerpaní jsme se svalili na první volné sedačky. Vlak se rozjel. Sotva co jsme opustili nádraží v Jesenici, zajeli sjme do zdánlivě neonečného, několik kilometrů dlouhém tunelu. Když jsme se z něj vynořili, byli jsme už za hranicemi. Byli jsme zpátky v Rakousku. Po několika krátkých zastávkách náš vlak zastavil na dobře známém nádraží ve Villachu a my vystoupili. Náš úkol teď byl najít Radka s Erikem.

Noc v mekáči
Proplétat se Villachem nebylo vůbec jednoduché. Zrovna tam totiž byly nějaké slavnosti a ulice všude byly plné až k praskutí. Všude bylo tolik lidí, že nedalo ani projet na kole, a tak jsme museli sesednout a jít hezky pěšky. Podařilo se nám najít jedno klidnější místo v parku, kde jsme s dali svačinu. K mému neštěstí jsem si koupil konzervu a ni jeden z nás neměl otvírák. Tak mi Mira půjčil nůž a rozhodli jsme se to otevřít hrubou silou. To ale nebyl právě nejlepší nápad, a odnesl jsem to s řeznou ranou na palci. Radek s Erikem dojeli asi v sedm hodin večer. Stihli to fakt rychle, a já asi vím proč. Společně jsme se vydali hledat místo na spaní. Dojeli jsme ke zdejšímu obrovskému obchodnímu centru Atrium. Byla neděla a všechny obchody byly komplet zavřené. Před zdejšm Mcdonaldem bylo venkovní posezení, které nebylo nijak zabezpěčené. A tak se nám v hlavě zrodil ten nejvíc šílený nápad zacelý výlet. Rozhodli jsme se, že tady jakože přespíme. Sedli jsme si na ty ne příliš pohodlné židle a opřeli si hlavu u studené kovové stoly. Mysleli, jsme že po tom, jak jsme unavení, tak usname, jako když nás do vody hodí. Nemohli jsme se ale splést víc. Po několika dlouhých hodinách strávených v nepohodlném posedu jsem konečně nachvíli zadřímnul. Když jsem se po chvíli vzbudil, měl jsem pocit, jako kdyby mi někdo zlomil záda. Byl jsem úplně ztuhlý a nemohl jsem se skoro ani narovnat. O nějakém odpočinku nemohla být vážně ani řeč. Ostatní na tom byly podobně. Takhle se to prostě nedá. A tak jsme se zvedli a ještě ve dvě hodiny v noci jsme znovu nasedli na kola a vydali se hledat jinou noclehárnu. Bylo to vážně zoufalé. Projížděli jsme prázdnými ulicemi, ba i lesy a loukami, kde byla tma jako v pytli, ale nedařilo se nám vůbec nic najít. Nakonec jsme skončili na jedné louce. Byla sotva pár metrů od silnice a od cyklostezky, ale nám už to bylo úplně jedno. Rozdělali jsme spacáky a já doufal, že se koněčně vyspím. Doufal jsem marně. Sotva po hodině na nás začalo kapat a vypadalo to, že se schyluje k dešti. To snad nemůže být pravda. Všichni jsme museli zase vylézt ze spacáků a dát se zase do balení. Vůbec se mi do toho nechtělo. Byl jsem totálně nevspaný, unavený a prokřehlý, a ještě jsem se musel v té tmě potýkat se svými zavazadly, která se pořád a pořád nechtěla udržet na mém nosiči. A pak, když jsme se byli konečně všichni sbalení, tak hádejte co. Přstalo pršet. A tak jsme zase všechny ty věci vybalili a zalezli zpátky do spacáku. Nejhorší noc, co jsem kdy zažil. Hlavně ať už je prohoha ráno.

Zápisky z jednoho šíleného letního dobrodružství - Den pátý

5. července 2018 v 17:38 | Tom
Znova ztracen
Takže nás příběh začíná samozřejmě tam, kde minule skončil, a to jest u hřbitova ve Slovinské vesničce Komen. Ráno se ke hřbitovu začali scházet návštěvníci, a tak jsme usoudili, že je nejvyšší čas odsud vypadnout. Vydali jsme se směrem na východ, směrem na Lublaň. Jeli jsme po relativně opuštěné silničce, která se klikatila všemi směry a řezala si cestu před kopce, doliny i malebné vesnice. Jeli jsme bez přestávek, jelikož času nebylo nazbyt. Včerejší pobyt na slunci u moře si vybral svou daň. Na rukou a ramenech jsem měl pěkné popáleniny, které mi v kombinaci s batohem na zádech pořádně znepříjemňovaly jinak hezký letní den. U městečka Vipava jsme se napojili na poněkud frekventovanější cestu a čekal nás docela náročný výšlap. Zhruba deset kilometrů do kopce, který měl sklon deset stupňů. Silnice se vinula pod dálnici, která se tyčila nad námi na obrovských dlouhých mostech a občas se ztrácela v hlubokých tunelech. Nalevo od dálnice se tyčila obrovská sklaní hradba, vysoká i přes tisíc metrů. Jak moc bych si přál, kdyby jsme mohli jet po té rovné a pohodlné dálnici než po těhle kotárech. To by ale samozřejmě nešlo. U obce Razrto kopec konečně skončil a nás tak čekala poněkud pohodovější etapa. Asi po deseti kilometrech jsme dojeli do prvního většího města Postojna, a taky jsme tady plánovali udělat první větší přestávku. Tady jsem se už (nebo spíš teprve?) podruhé ztratil. Projížděli jsme městem, já si jel někde vzadu svým klidným pohodovým tampem a pak jsem se naráz octnul na kruháči. Rozhlížím se všemi směry, a kluci nikde. Kudy teď? Musel jsem hádat, tak jsem to vzal cestou, která mi přišla nejpravděpodobnější, jenže za ní následovat další kruháč, pak ještě křižovatka a pak už jsem se dočista ztratil. Vrátil jsem se na křižovatku a zkooušel další cesty, jenž město bylo až moc velké bludiště. Projezdil jsem půlku města křížem krážem, až jsem nakonec zjistil, že kluci si vklídku vysedávají v parku jen pár kroků od místa, kde jsem je ztatil. Když jsem je konečně našel, zahodil jsem kolo a těšil se, že si konečně odpočinu. Jenže sotva jsem si stačil sednout, oni už zase nasedali. Jelo se dál. Do Lublaně zbývalo ještě dobrých padesát kilometrů. Tak honem, ať to nějak stihneme.

Další duše vypuštěna
Po zastávce v Postojne nás čekalo něco, co už jsme dlouho nezakusili. Kus rovné cesty. Byla to pěkná a udržovaná cyklostezka. Škoda, že jsme si jí moc dlouho neužili, protože u městečka Rakek jsme byli nuceni ji opustit a vrátit se na silnici. Vydali jsme se po poměrně opuštěné okresce, a zase do kopce. Za tím kopcem na nás čekalo město Logatec, kde jsme udělali krátký nákup. Pak jsme najeli na hlavní cestu a čekalo nás město další město, které se jmenovalo Vrhnika. Tam nás postihla další nehoda. Byla to nepřeslechnutelná rána z Mirova kola, která signalizovala jediné - že duše je ... vy víte kde. Tak jsme zastavili na nejbližším výjezdu a pustili se do opravy. Radek s Erikem byli někde daleko před námi, takže jsme na to byli sami. I když co budu povídat, Mira to vlastně zvládl bez problémů sám a já mohl jen stát a čumět, jak rozebírá kolo na součástky a pak ho znovu skládá. Snad po pouhé půl hodině byla duše zalepená a my mohli jet dál. Radek s Erikem na nás už netrpělivě čekali na odpočívadle zhruba několik kilometrů vepředu. Takže jsme byli zase kompletní, vyjeli jsme z Vrhinky a teď už nás čekala jen cílová rovinka před Lublaní.

V hlavním městě
Zhruba po deseti kilometrech relativně rovné cesty konečně přišel náš vytoužený cíl. Byla to malá, leč významná dopravní značka s názvem Ljublana. Zastavili jsme tam a všichni si tu starou a ošoupanou značku fotili, jako nějakou atrakci. Cesta nás vedla přímo do centra města. Zpočátku nic moc, projížděli jsme kolem vesměs posprejovaných komunistických budov, až hanba, pak jsme se ale dostali do jádra a to byla jiná pastva pro oči. Jestli si však něco pamatuju líp než Lublaňnskou architekturu, tak to bylo především vedro, které zde bylo těř nesnesitelné. Dokud jsme jeli, tak se ještě dalo fungovat, ale stát na křižovatce bylo horší než mučení. Popáleniny na mých rukách hlasitě řvaly na protest. Už se schylovalo k večeru a opět jsme museli vyřešit, kde budeme spát. Jasně, nabízelo se jednoduché a logické řešení: hotel, které prosazoval hlavně Mira. Nikomu se ale nechtělo utrácet, tak jsme se rozhodli, že dojedeme do první vesnice za městem a tam snad něco majdeme.

Poněkud popletený průvodce
Dalo to pěknou práci, vymotat se z tak velkého města, jako je Lublaň. Projeli jsme snad stopadesát křžovatek a mnoho kilometrů silnic, než jsme se octli na konci druhém konci slovinského hlavního města. Vydali jsme se na západ, a první vesnice tímto směrem se jmenovala Medvode. Tady jsme konečně, po více než dvě stě kilometrech naši cestu pro tento den ukončili. Našli jsme tady jednu pěknou pizzerii a já jsem konečně po pěti dnech ochunal skutečné teplé jídlo. Úžasný pocit. Když jsme všichni snědli, co se do nás vešlo, vydali jsme se hledat noclehárnu. Byla už totální tma, takže najít něco bylo fakt těžké. Na ulici jsme ale potkali jednoho týpka, a dali jsme se s ním do řeči (anglicky). Radek mu řekl, že hledáme něco ma spaní, a on prej ať jdeme za ním. Tak jsme šli. Cílevědomě nás vedl opuštěnými ulicemi a pak prudce nahoru po úzké cestě vedoucí do lesa. Na okraji lesa zabočil na úzkou, sotva viditelnou pěšinu, která vedla skrz kopřivy a křoviny. Pak jsme zastavili na takovém malém plácku. Mě a Mirovi se náš průvodce poněkud přestal zamlouvat a tak jsme nechali Radka s Erikem, ať s ním jdou sami. Vedl je pořád nahoru, někam do neznáma. Světla jejich kol se nám zachvíli ztratila z dohledu a my si mohli už jen domýšlet, co se tam mahoře děje. Dlouho se nevraceli ani nezavovolali, až nám to začalo být divné a začali jsme vymýšletaž téměř hororové scénáře toho, co se mohlo stát. Minuty ubíhaly, ticho se prohlubovalo a tma houstla. A pak jsme konečně uviděli, dvě světla vezi stromy. Radek s Erikem se vrátili, naštěstí živí a zdraví. Náš průvodce s nimi byl samozřejmě taky. Nepodařilo se mu nají žádnou lepší noclehárnu, a tak že prý můžeme zůstat na romhle plácku, jestli chceme. Moc se nám to sice nezamlouvalo, ale radši jsme poděkovali a rozloučili jsme se s ním. Když byl už dostatečně daleko, vydali jsme se zkusit najít nějaké lepší místo sami. Skončili jsme u remízku na louce asi půl kilometru na východ od Medvode. Nic lepšího tady už prostě nebylo. Tak jsme si vybalili a čekala nás další noc pod širákem...