Zápisky z jednoho šíleného letního dobrodružství - den třetí

29. června 2018 v 12:38 | Zase já

Druhou noc jsme pro změnu něměli problém s hlemýždi, ale s hlodavci. Přiblížili se k nám zhruba ve dvě hodiny ráno a jejich dotěrné hrabání a šustení nás všechny probudilo. V pět hodin nás pak zase probudili traktoristi, kteři snad kvůli samému hnojení ani nespali. Byl prochladlý a potlučený od hrbolaté země, ale muselo se jet dál. Dali jsme se do balení a byli jsme s tím hotoví asi v sedm hodin. Pak jsme opustili naše stanoviště a dojeli po úzkých zemědělských cestách zpátky do Bohinjske Bistice.

Tisíc dvě stě metrů
Prokličkovali jsme rozestavěnými silnicemi až k malému Sparu uprostřed městečka a tam jsme udělali krátkou zastávku. Kluci šli do obchodu a já jsem pomalu sbíral síly na dnešní výšlap. Čekal nás vůbec největší kopec za celý náš výlet a co vám budu povídat, trochu jsem se toho bál. Sotva so jsme vyjeli z Bohinjske Bistrice, začala silnice prudce stoupat. Navzdory očekávání jsem se ale držel docela dobře. Alespoň na začátku. Asi po pěti kilometrech stoupní se cesta začínala vést hezky po rovince a já se už už radoval, že to máme za sebou. Záhy jsme se ale přesvědčil, jak moc naivní byla tahle představa. Před námi se vynořil kopec snad ještě dvakrát prudší než ten předchozí. Byl také dvakrát delší, to jsem ale ještě v tu chvíli nevěděl a to bylo možná dobře. Tak jsem zase sesednul a tlačil to do kopce. Nakonec se mi nějak podařilo dostat se nahoru, ale už ani nevím jak. Vím jen, že to bylo fakt náročné a znova už bych to asi nedokázal, ale o to víc jsem na to pyšný. Projeli jsme kolem malé cedulky s nápisem "Bohinjsko sedlo", pod kterým byla uvedena nadmořská výska 1277 m. Byli jsme tedy ještě o dvěstě metrů výs než včera. Odměnou za to byl samozřejmě pořádný sešup. A že to byl pořádný sešup, divím se, že se mi celé kolo nerozletělo na tisíc kousků, protože jsme letěl dolů nevídanou rychlostí a cesta byla tak rozbitá a zaplátovaná, že by to dělalo čest i českým silničářům. Na konci tohoto sešupu nás čekala vesnice zvaná Zgornja Skorica. S každým ujetým kouskem se dalo cítit měnící se počasí. Zatímco v okolí Bohinje jsme drkotali zuby, teď do nás pražilo sluníčko jako v přímořském letovisku. Dojeli jsme do vesničky zvané Zgornja Sorica a tam na nás čekalo malé překvapení.

Objížďka
Byla to cedule signalizující, že silnice je neprůjezdná. Pod ní se nacházela druhá, která ukazovala směr objížďky. To ale bylo dalších deset kilometrů navíc. Co teď? Naše zpozdění už bylo kritické a dalších deset kilometrů jsme si nemohli dovolit. Chvíli jsme nerozhodně postávali před tou cedulí, a pak se Radek rozhodl, že pojede prozkoumat, jak moc je ta silnice neprůjezdná. Nasedl tedy na kolo a zmizel nám z dohledu. Čekali jsme, ža se rátí. Po deseti minutách už to ale začalo být podezřelé a nám došlo, že už se asi nevrátí. Telefony nebral a tak nám nezbylo než jet za ním, a zjistit, co se stalo. Jeli jsme po silnici dál a dál, a postupně jsme zjistili, že vůbec neprůjezdná není. Vyjeli jsme z vesnice, projeli lesem a pak se vynořili na louce. Pak jsme dojeli na okraj vecničky Petrovo Brdo. Radek už tam samozřejmě čekal, slunil se na lavičce s kolem opřeným opodál a divil se, kde jsme byli tak dlouho. Tak jsme si taky udělali pohodlí, ale jen na chvílku, ještě toho před námi bylo hodně. A co další zastávka?

Tolmin
Z Podbrda jsme jeli směrem na jihozápad, po břehu řeky Bači. Vypadala skoro stejně jako Sáva, a byla skoro stejně krásná. Krajina začínala čím dál víc vypadal tak nějak středomořsky, o čemž vypovídaly například typické úzké uličky a také vysoké domky s nízkými střechami a dřevěnými okenicemi a s pestrobarevnými květinami na každém druhém parapetu. Objevily se také první volně rostoucí palmy. Jelo se docela dlouho, asi dvacet kilometrů, chvílemi po rovině, jindy do prudkého kopce, přes mnoho tunelů a zatáček. Odměnou za to bylo samozřejmě doražení do Tolminu, což bylo město vypadající ryze italsky. Projížděli jsme městem a všude viděli rozjařené skupny mladých lidí. Zrovna se tady konal nějaký rockový festival, takže v celém městě to hezky žilo. My jsme ale spíš hledali nějaké klidnější místo na odpočínek. Tak jsme dorazili na pěkné a velké fotbalové hřistě. Mira s Erikem se šli podívat po nějakých zdejšch hospodách, já jsem na to ale neměl jani pomyšlení, protože jediné, co jsem chtěl, bylo rozvalit se tady na tom pěkném trávníku a dlouho nevstát. A přesně to jsem taky udělal. Jenom jsem vytáhl z batohu všechno propocené oblečení, aby to konečně projednou uschlo a pak jsem se dal do pojídání zbytků zásob značně rozdrolených sušenek. Pak jsem dobré dvě hodiny nedělal vůbec nic. Tolmin byl skvělé město. Mohli jsme tam klidně zůstat, nemuseli jsme se hnát dál a udělat si radši opravdovou dovolenou. A proč jsme to neudělali? Vlastně ani nevím. My si ještě pořád nějak mysleli, že do večera dojedem k moři a že dovolená začne až tam. Kdybysme tehdá věděli, jak to nakonec dopadne... Ale to ještě předbíhám :)

Bahenní obluda
Když se Mira s Erikem vrátili, dali jsme se do balení. Učinil jsem už asi stopadesátýšestý neúspěšný pokus o pevné připevnění svého kufru na nosič. Nicméně se pořád viklal. Vždycky se viklal. No nic, snad to neupadne. Jede se dál. Další zastávkou bylo město Nová Gorica, to ale bylo dalších třicet kilomterů daleko. Měli jsme co dělat. Jeli jsme po poměrně velmi frekventované silnici, která se klikatila v údolí zalesěnných kopců na břehu mohutné řeky Soči. Projeli jsme mnoha vesnicemi, jejichž jména už jsem dávno zapomněl. Auta kolem nás svištěla jedno za druhým a den se pomalu krátil. Byl už jsme pořádně utahaný a začalo mi docházet, že ten den už sek moři asi jen těžko dostanem. Vždyť jen samotná Nová Gorica byla pořád v nedohlednu. Konečně, asi v 8 hodin večer jsme dojeli na okraj města. Udělali jsme zastávku u zdejšího nákupáku. Kluci potřebovali koupit jídlo a já se zase zoufale potřeboval umýt, tak jsme šli dovnitř. Přívítal nás téměř nekonečný zásptup malých i velkých obchodů po obou stranách širkoké a prostorné chodby. Rozhodně největší nákupák, jaký jsem kdy navštívil. Až na úplném konci chodby jsem našel záchody. Vpadl jsem dovnitř, podíval se do zrcadla a málem jsem sám sebe nepoznal. Vypadal jsem hrozně. Teda já jako nikdy nevypadám nijak úžasně, ale tohle už bylo fakt moc. Ruky jsem měl celé černé od řetězu, na zpoceném obličeji se skvěly obrovské hnědé šmouhy a oblečení mělo k čistotě taky velmi daleko. Vypadal jsem prostě, jako kdybych právě vylezl z bažiny. Co nesmyla voda, s tím sem jse holt musel smířit. S o něco lepším pocitem jsem se vrátil zpátky ke kolům, kde už čekali ostatní.

Cesta do tmy
Vyvstávala otázka, co dál? Stmívání se už nezadržitelně bížilo a nám zbývalo neěta nějakých dvacet kilometrů. Přesto jsme se rozhodli pokračovat po cyklostezce směrem na jih. Vyjeli jsme z Nové Gorice a dorazili do vesničky Miren. Musel jsem se pozastavit nad malými políčky, která zdejší lidé obdělávali. Trochu mi to připomnělo náš malý lánek za železnicí v Těšově, tady to ale měli mnohem vymakanější. Každé pole bylo ohraničeno nerezoným plotem a dokonce měli i umělé zavlažování. Rozmanité druhy rostlin hrály všemi barvami a vytvářely moc pěknou scenérii. Nic takového byste v Česku asi nepotkali. Škoda. Ale zpátky k naší cestě. Když jsme projeli Mirenem, začalo jít už pěkně do tuhého. Nejenže už byla byla tma, ale cesta začínala prudce stoupat do kopce. Někde jsem ztratil přední světlo a bylo mi jasné, že bez něj bych mohl dostat pěknou pokutu. A to bylo fakt to poslední, o co jsem stál. Dával jsem si pozor na každé auto, které jelo za mnou i proti mně, jestli to náhodou nejsou policajti. Ale měl jsem štěstí, jelikož jsem žádné policejní auto nepotkal. Když jsme vyjeli na vrchol kopce, moře bylo stále v nedohlednu, tma jako v pytli a my byli uprostřed ničeho. Všem už bylo jasné, že to takhle dál nejde a že musíme najít noclahárnu. Nejpve jsme se vydali po jekési hrbolaté polní cestě. Dovedla na nás na upuštěnou mýtinu, která byla ale zarostená vysokou trávou. Utábořit se tady by bylo čiré zoufalství, přestože my už jsme tak trochu zoufalí byli. Ale ne zas tak. Tak jsme to otočili, vrítili se na silnici a dorazili do vísky zvané Opatje Selo. Na ulici jsme potkali nějakého domorodce ve středním věku a Radek se sním dal do řeči. Nevím, jak se domluvili, ale ten chlápek mu ukázal cestu na celkem fajnovou noclehárnu. Byla to skupinka přistřešků poblíž zdejšího hřšitě. V těch přístřešcích nebylo skoro nic, jen holé stěny, my se tam ale stejně cítili jako v hotelu. Především jsme jásali na kohoutkem, umontovaným na vnější straně přístřešku, ze kterého, věřte nevěřte, tekla teplá voda. Vybalili jsme se na a připravili se na v pořadí třetí noc našeho výletu.

A pokračování zase přístě...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama