Zápisky z jednoho šíleného letního dobrodružství - den čtvrtý

29. června 2018 v 13:01
Na rozhledně
Druhý den ráno jsme opustili naši pohodlnou noclehárnu a vrátili se zpátky do vesničky Opatje selo. V místním obchůdku jsem si koupil "něco lehčího" na žaludek, protože se mi v noci udělalo poněkud nevolno. Pak jsme pokračovali dál na jih do vesnice Nova Vas, což bylo vůbec poslední osídlení před Italskými hranicemi. Problém byl, že odsud do Itálie nevedla žádná silnice, a tak jsme vydali nějakou podivnou trasou složenou s z polních cest, klikatích se mezi soukromými pozemky, loukami a křovinatými porosty. Na půli cesty jsme potkali takovou zajímavou, starou cihlovou rozhlednu a samozřejmě jsme nemohli odolat a vyšplhali jsme nahoru po rezavém kovovém žebříku. Byl odsud úžasný rozhled. Celé širé okolí jako na dlani. Asi deset kilometrů před námi se leskla vodní hladina. Moře! Lesklo se tam jako maják naděje, že komečně dosáhneme vytouženého cíle. Asi padesát kilometrů na východ byly vidět Benátky. Ty ale nebyly naším cílem. Škoda. Možná někdy někdy příště. Slezli jsme z rozhledny a s novým zápalem pokračovali dál. Cesta byla čím dál krkolomnější, až jsme se octli na vrcholu jakéhosi skalnatého pahorku. Přímou cestu k moři nám blokoval několikakilometrové a neprostupně vypadající křoviska. Vedla přes ně jen jedna cesta, úzká a poněkud nebezpečně vypadající pěšina. Napravo od nás byla poněkud přívětivěji vypadající kamenitá cesta. Rozhodovali jsme se, kudy dál. Dlouho jsme nemohli dojít k žádnému rozhodnutí a mezitím do nás stále pražilo vycházející slunce. Nakonec jsme se díkybohu vydali doprava. Vyjímečně jsem jel první a to bylo moje jediné štěstí. Už asi postopadesáté mi vypadl spacák a nebýt Erika, který jel za mnou, tak bych ho už asi ani nenašel. Když jsme sjeli z kopce, objevili jsme se na malebné, široké a udržované silnici první třídy lemované stromovými alejemi. Byli jsme zase v Itálii.

Teď už jen najít tu pláž
Proplétali jsme se složitou sítí Italkských silnic. Samé křižovatky, mnohoproudé silnice, plno značek, ukazatelů a hlavně samá auta, kam jen oko dohlédlo. Zato všechno je přesně a jasně organizováno. Tak nějak si pamatuju Italskou dopravu. Postupně jsme se dostali až do města Monfalcone, což bylo vůbec první město u břehů Jaderského moře. Nicméně jsme hledali pláž, a tady by člověk ani jednu nenašel, Monfalcone bylo totiž průmyslové město a místo pláží tady měli u moře obrovský průmyslový areál. Před tímto areálem jsme udělali odbočku doleva a jeli jsme po silnici jen u těsné břehu moře. Náš cíl už byl blízko, co by kamenem dohodil, teď jen najít jednu hezkou klidnou pláž. Dojeli jsme do obce Duino, které vévodil stejnojmený a moc pěkný hrad, stojící přímo na útesu. Cena vstupného nás ale velmi rychle odradila od jeho návštěvy. Našli jsme tady však něco jiného - pěšinu, která vedla k moři. Byla to úzká cesta posetá mohutnými balvany a zabarikádovaná ohradou proti autům. Byla před ní značka, na které bylo asi milion zákazů a mezi nimi i zákaz a ježdění na kole. Tak jsme sesedli a vlakli to pěšky. Těšili jsme se, že co nevidět už budeme u moře, jenže pěšina vedla pořád dál, a terén byl čím dál horší, až jsme se drápali nahoru a dolů po balvanech velkých jako kráva. Takhe jsme šli asi dva kilometry, až se naráz pěšina napojila na stejnou silnici, ze které jsme přijeli, takže jsme si vlastně jenom udělali takovou horolezeckou odbočku. Tato silnice už konečně vedla do opravdového moře...do moře turistů. Ano, na pobřeží byl skutečně neskutečný nával lidí, jak už to bývá. Proplétali jsme se davy a marně se snažili najít volný plácek na pláži. Najednou jsme se octli uprostřed residncí nějakých zbohatlíků. Byly zde perfektně udržované domky v klasickém italském stylu a neuvěřitelně čisté silnice, až jsme si připadal, jako že je ta cesta je pro mě až moc nóbl. Ve zdejší zátoce se plavilo několik velkých ultraluxusních jacht, za které jejich majitelé museli zaplatit snad majland. Za těmito residencemi jsme konečně našli volný kus pláže. Vsadím se, že do byla sokromá pláž nějakého z těch zbohatlíků, ale nám to bylo úplně jedno. Zahodili jsme kola a rozvalili jsme na horkém zlatém písku. Dokázali jsme to. Byli jsme u moře. Ale tálo to vůbec zato...?


Tři hodiny slávy
Mohlo by se zdát, že nás teď čekaly veselé dny strávené bez námahy poleháváním na pláži a koupáním se v moři. Tak to ale bohužel nebylo. Popravdě řečeno, naše dovolená netrvala víc než tři hodiny. Kluci se totiž už po těch třech hodinách rozhodli, že už jako pojedeme zase domů. To byla zdrcující rána. Všechny prostesty byly marné, ale alespoň jsme vybrali méně náročnou zpáteční cestu. Pak už jsme se zas sbalili a nasedli na kola. Sbohem, moře...

Voda a pivo
Byl už jsem se silami v koncích, takže jsem se šinul vpřed rychlostí zhruba jeden metr za hodinu. Opustili jsme pobřeží a octli se znovu v Italském vnitrozemí. Chvíli jsme jeli na východ, směrem k Terstu. V jedné Italské vesnici jsme narazili na studánku a z ní tekla ta nejlelpší voda, co jsem kdy ochutnal. Nebo to možná bylo jen tou žízní? Kdo ví. Kdybych měl ale někdy cestu kolem, tak se tam určitě znovu zastavím. Asi po pěti kilometrech od pláže jsme zahnuli na jih a vydali se zpátky do Slovinska. Den rychle ubíhal a když jsme projížděli Slovinskou hranicí, byl už skoro večer. Krátce před setměním jsme dojeli do malé vesničky Komen, kde jsme si řekli, že už to zabalíme. To se ukázalo být jako celkem dobrý nápad. Měli tady totiž moc pěknou restauraci, kde jsme si objednali pizzu a pivo. Kdo by čekal, že v dědině někde uprostřed Slovinska budou čepovat český Staropramen? Ale skutečně, měli ho tady, a samozřejmě jsem si ho nemohl neobjednat. A bylo mi úplně jedno, že stojí skoro trojnásobek jako u nás v česku.

Noc na hřbitově
Po večeři, která nám všem určitě prospěla, jsme se vydali hledat noclehárnu. Bloudili jsme po opuštěných silnicích a kolem nás byla tma jako v pytli. Pak jsme narazili na nějakou polní cestu a ta nás zavedla do polí nad Komenem. Na vrcholu kopce stál opuštěný, poněkud ponuře vypadající kostel se hřbitovem. Mezi kostelem a hřitovem byla taková malá stavba, a před ní byl přístřešek. No a co myslíte, že se stalo dál? Pokud tipujete, že jsme si tam vyndali spacáky a ustlali si tam, tak ano, přesně to jsme udělali. A líbilo se nám to. Zem byla sice poněkud tvrdá, ale zato nám nehrozilo, že v noci zmokneme. A tak začala naše noc na hřbitově.

Poslední tři dny zbývají...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama