Červen 2018

Zápisky z jednoho šíleného letního dobrodružství - den čtvrtý

29. června 2018 v 13:01
Na rozhledně
Druhý den ráno jsme opustili naši pohodlnou noclehárnu a vrátili se zpátky do vesničky Opatje selo. V místním obchůdku jsem si koupil "něco lehčího" na žaludek, protože se mi v noci udělalo poněkud nevolno. Pak jsme pokračovali dál na jih do vesnice Nova Vas, což bylo vůbec poslední osídlení před Italskými hranicemi. Problém byl, že odsud do Itálie nevedla žádná silnice, a tak jsme vydali nějakou podivnou trasou složenou s z polních cest, klikatích se mezi soukromými pozemky, loukami a křovinatými porosty. Na půli cesty jsme potkali takovou zajímavou, starou cihlovou rozhlednu a samozřejmě jsme nemohli odolat a vyšplhali jsme nahoru po rezavém kovovém žebříku. Byl odsud úžasný rozhled. Celé širé okolí jako na dlani. Asi deset kilometrů před námi se leskla vodní hladina. Moře! Lesklo se tam jako maják naděje, že komečně dosáhneme vytouženého cíle. Asi padesát kilometrů na východ byly vidět Benátky. Ty ale nebyly naším cílem. Škoda. Možná někdy někdy příště. Slezli jsme z rozhledny a s novým zápalem pokračovali dál. Cesta byla čím dál krkolomnější, až jsme se octli na vrcholu jakéhosi skalnatého pahorku. Přímou cestu k moři nám blokoval několikakilometrové a neprostupně vypadající křoviska. Vedla přes ně jen jedna cesta, úzká a poněkud nebezpečně vypadající pěšina. Napravo od nás byla poněkud přívětivěji vypadající kamenitá cesta. Rozhodovali jsme se, kudy dál. Dlouho jsme nemohli dojít k žádnému rozhodnutí a mezitím do nás stále pražilo vycházející slunce. Nakonec jsme se díkybohu vydali doprava. Vyjímečně jsem jel první a to bylo moje jediné štěstí. Už asi postopadesáté mi vypadl spacák a nebýt Erika, který jel za mnou, tak bych ho už asi ani nenašel. Když jsme sjeli z kopce, objevili jsme se na malebné, široké a udržované silnici první třídy lemované stromovými alejemi. Byli jsme zase v Itálii.

Teď už jen najít tu pláž
Proplétali jsme se složitou sítí Italkských silnic. Samé křižovatky, mnohoproudé silnice, plno značek, ukazatelů a hlavně samá auta, kam jen oko dohlédlo. Zato všechno je přesně a jasně organizováno. Tak nějak si pamatuju Italskou dopravu. Postupně jsme se dostali až do města Monfalcone, což bylo vůbec první město u břehů Jaderského moře. Nicméně jsme hledali pláž, a tady by člověk ani jednu nenašel, Monfalcone bylo totiž průmyslové město a místo pláží tady měli u moře obrovský průmyslový areál. Před tímto areálem jsme udělali odbočku doleva a jeli jsme po silnici jen u těsné břehu moře. Náš cíl už byl blízko, co by kamenem dohodil, teď jen najít jednu hezkou klidnou pláž. Dojeli jsme do obce Duino, které vévodil stejnojmený a moc pěkný hrad, stojící přímo na útesu. Cena vstupného nás ale velmi rychle odradila od jeho návštěvy. Našli jsme tady však něco jiného - pěšinu, která vedla k moři. Byla to úzká cesta posetá mohutnými balvany a zabarikádovaná ohradou proti autům. Byla před ní značka, na které bylo asi milion zákazů a mezi nimi i zákaz a ježdění na kole. Tak jsme sesedli a vlakli to pěšky. Těšili jsme se, že co nevidět už budeme u moře, jenže pěšina vedla pořád dál, a terén byl čím dál horší, až jsme se drápali nahoru a dolů po balvanech velkých jako kráva. Takhe jsme šli asi dva kilometry, až se naráz pěšina napojila na stejnou silnici, ze které jsme přijeli, takže jsme si vlastně jenom udělali takovou horolezeckou odbočku. Tato silnice už konečně vedla do opravdového moře...do moře turistů. Ano, na pobřeží byl skutečně neskutečný nával lidí, jak už to bývá. Proplétali jsme se davy a marně se snažili najít volný plácek na pláži. Najednou jsme se octli uprostřed residncí nějakých zbohatlíků. Byly zde perfektně udržované domky v klasickém italském stylu a neuvěřitelně čisté silnice, až jsme si připadal, jako že je ta cesta je pro mě až moc nóbl. Ve zdejší zátoce se plavilo několik velkých ultraluxusních jacht, za které jejich majitelé museli zaplatit snad majland. Za těmito residencemi jsme konečně našli volný kus pláže. Vsadím se, že do byla sokromá pláž nějakého z těch zbohatlíků, ale nám to bylo úplně jedno. Zahodili jsme kola a rozvalili jsme na horkém zlatém písku. Dokázali jsme to. Byli jsme u moře. Ale tálo to vůbec zato...?


Tři hodiny slávy
Mohlo by se zdát, že nás teď čekaly veselé dny strávené bez námahy poleháváním na pláži a koupáním se v moři. Tak to ale bohužel nebylo. Popravdě řečeno, naše dovolená netrvala víc než tři hodiny. Kluci se totiž už po těch třech hodinách rozhodli, že už jako pojedeme zase domů. To byla zdrcující rána. Všechny prostesty byly marné, ale alespoň jsme vybrali méně náročnou zpáteční cestu. Pak už jsme se zas sbalili a nasedli na kola. Sbohem, moře...

Voda a pivo
Byl už jsem se silami v koncích, takže jsem se šinul vpřed rychlostí zhruba jeden metr za hodinu. Opustili jsme pobřeží a octli se znovu v Italském vnitrozemí. Chvíli jsme jeli na východ, směrem k Terstu. V jedné Italské vesnici jsme narazili na studánku a z ní tekla ta nejlelpší voda, co jsem kdy ochutnal. Nebo to možná bylo jen tou žízní? Kdo ví. Kdybych měl ale někdy cestu kolem, tak se tam určitě znovu zastavím. Asi po pěti kilometrech od pláže jsme zahnuli na jih a vydali se zpátky do Slovinska. Den rychle ubíhal a když jsme projížděli Slovinskou hranicí, byl už skoro večer. Krátce před setměním jsme dojeli do malé vesničky Komen, kde jsme si řekli, že už to zabalíme. To se ukázalo být jako celkem dobrý nápad. Měli tady totiž moc pěknou restauraci, kde jsme si objednali pizzu a pivo. Kdo by čekal, že v dědině někde uprostřed Slovinska budou čepovat český Staropramen? Ale skutečně, měli ho tady, a samozřejmě jsem si ho nemohl neobjednat. A bylo mi úplně jedno, že stojí skoro trojnásobek jako u nás v česku.

Noc na hřbitově
Po večeři, která nám všem určitě prospěla, jsme se vydali hledat noclehárnu. Bloudili jsme po opuštěných silnicích a kolem nás byla tma jako v pytli. Pak jsme narazili na nějakou polní cestu a ta nás zavedla do polí nad Komenem. Na vrcholu kopce stál opuštěný, poněkud ponuře vypadající kostel se hřbitovem. Mezi kostelem a hřitovem byla taková malá stavba, a před ní byl přístřešek. No a co myslíte, že se stalo dál? Pokud tipujete, že jsme si tam vyndali spacáky a ustlali si tam, tak ano, přesně to jsme udělali. A líbilo se nám to. Zem byla sice poněkud tvrdá, ale zato nám nehrozilo, že v noci zmokneme. A tak začala naše noc na hřbitově.

Poslední tři dny zbývají...

Zápisky z jednoho šíleného letního dobrodružství - den třetí

29. června 2018 v 12:38 | Zase já

Druhou noc jsme pro změnu něměli problém s hlemýždi, ale s hlodavci. Přiblížili se k nám zhruba ve dvě hodiny ráno a jejich dotěrné hrabání a šustení nás všechny probudilo. V pět hodin nás pak zase probudili traktoristi, kteři snad kvůli samému hnojení ani nespali. Byl prochladlý a potlučený od hrbolaté země, ale muselo se jet dál. Dali jsme se do balení a byli jsme s tím hotoví asi v sedm hodin. Pak jsme opustili naše stanoviště a dojeli po úzkých zemědělských cestách zpátky do Bohinjske Bistice.

Tisíc dvě stě metrů
Prokličkovali jsme rozestavěnými silnicemi až k malému Sparu uprostřed městečka a tam jsme udělali krátkou zastávku. Kluci šli do obchodu a já jsem pomalu sbíral síly na dnešní výšlap. Čekal nás vůbec největší kopec za celý náš výlet a co vám budu povídat, trochu jsem se toho bál. Sotva so jsme vyjeli z Bohinjske Bistrice, začala silnice prudce stoupat. Navzdory očekávání jsem se ale držel docela dobře. Alespoň na začátku. Asi po pěti kilometrech stoupní se cesta začínala vést hezky po rovince a já se už už radoval, že to máme za sebou. Záhy jsme se ale přesvědčil, jak moc naivní byla tahle představa. Před námi se vynořil kopec snad ještě dvakrát prudší než ten předchozí. Byl také dvakrát delší, to jsem ale ještě v tu chvíli nevěděl a to bylo možná dobře. Tak jsem zase sesednul a tlačil to do kopce. Nakonec se mi nějak podařilo dostat se nahoru, ale už ani nevím jak. Vím jen, že to bylo fakt náročné a znova už bych to asi nedokázal, ale o to víc jsem na to pyšný. Projeli jsme kolem malé cedulky s nápisem "Bohinjsko sedlo", pod kterým byla uvedena nadmořská výska 1277 m. Byli jsme tedy ještě o dvěstě metrů výs než včera. Odměnou za to byl samozřejmě pořádný sešup. A že to byl pořádný sešup, divím se, že se mi celé kolo nerozletělo na tisíc kousků, protože jsme letěl dolů nevídanou rychlostí a cesta byla tak rozbitá a zaplátovaná, že by to dělalo čest i českým silničářům. Na konci tohoto sešupu nás čekala vesnice zvaná Zgornja Skorica. S každým ujetým kouskem se dalo cítit měnící se počasí. Zatímco v okolí Bohinje jsme drkotali zuby, teď do nás pražilo sluníčko jako v přímořském letovisku. Dojeli jsme do vesničky zvané Zgornja Sorica a tam na nás čekalo malé překvapení.

Objížďka
Byla to cedule signalizující, že silnice je neprůjezdná. Pod ní se nacházela druhá, která ukazovala směr objížďky. To ale bylo dalších deset kilometrů navíc. Co teď? Naše zpozdění už bylo kritické a dalších deset kilometrů jsme si nemohli dovolit. Chvíli jsme nerozhodně postávali před tou cedulí, a pak se Radek rozhodl, že pojede prozkoumat, jak moc je ta silnice neprůjezdná. Nasedl tedy na kolo a zmizel nám z dohledu. Čekali jsme, ža se rátí. Po deseti minutách už to ale začalo být podezřelé a nám došlo, že už se asi nevrátí. Telefony nebral a tak nám nezbylo než jet za ním, a zjistit, co se stalo. Jeli jsme po silnici dál a dál, a postupně jsme zjistili, že vůbec neprůjezdná není. Vyjeli jsme z vesnice, projeli lesem a pak se vynořili na louce. Pak jsme dojeli na okraj vecničky Petrovo Brdo. Radek už tam samozřejmě čekal, slunil se na lavičce s kolem opřeným opodál a divil se, kde jsme byli tak dlouho. Tak jsme si taky udělali pohodlí, ale jen na chvílku, ještě toho před námi bylo hodně. A co další zastávka?

Tolmin
Z Podbrda jsme jeli směrem na jihozápad, po břehu řeky Bači. Vypadala skoro stejně jako Sáva, a byla skoro stejně krásná. Krajina začínala čím dál víc vypadal tak nějak středomořsky, o čemž vypovídaly například typické úzké uličky a také vysoké domky s nízkými střechami a dřevěnými okenicemi a s pestrobarevnými květinami na každém druhém parapetu. Objevily se také první volně rostoucí palmy. Jelo se docela dlouho, asi dvacet kilometrů, chvílemi po rovině, jindy do prudkého kopce, přes mnoho tunelů a zatáček. Odměnou za to bylo samozřejmě doražení do Tolminu, což bylo město vypadající ryze italsky. Projížděli jsme městem a všude viděli rozjařené skupny mladých lidí. Zrovna se tady konal nějaký rockový festival, takže v celém městě to hezky žilo. My jsme ale spíš hledali nějaké klidnější místo na odpočínek. Tak jsme dorazili na pěkné a velké fotbalové hřistě. Mira s Erikem se šli podívat po nějakých zdejšch hospodách, já jsem na to ale neměl jani pomyšlení, protože jediné, co jsem chtěl, bylo rozvalit se tady na tom pěkném trávníku a dlouho nevstát. A přesně to jsem taky udělal. Jenom jsem vytáhl z batohu všechno propocené oblečení, aby to konečně projednou uschlo a pak jsem se dal do pojídání zbytků zásob značně rozdrolených sušenek. Pak jsem dobré dvě hodiny nedělal vůbec nic. Tolmin byl skvělé město. Mohli jsme tam klidně zůstat, nemuseli jsme se hnát dál a udělat si radši opravdovou dovolenou. A proč jsme to neudělali? Vlastně ani nevím. My si ještě pořád nějak mysleli, že do večera dojedem k moři a že dovolená začne až tam. Kdybysme tehdá věděli, jak to nakonec dopadne... Ale to ještě předbíhám :)

Bahenní obluda
Když se Mira s Erikem vrátili, dali jsme se do balení. Učinil jsem už asi stopadesátýšestý neúspěšný pokus o pevné připevnění svého kufru na nosič. Nicméně se pořád viklal. Vždycky se viklal. No nic, snad to neupadne. Jede se dál. Další zastávkou bylo město Nová Gorica, to ale bylo dalších třicet kilomterů daleko. Měli jsme co dělat. Jeli jsme po poměrně velmi frekventované silnici, která se klikatila v údolí zalesěnných kopců na břehu mohutné řeky Soči. Projeli jsme mnoha vesnicemi, jejichž jména už jsem dávno zapomněl. Auta kolem nás svištěla jedno za druhým a den se pomalu krátil. Byl už jsme pořádně utahaný a začalo mi docházet, že ten den už sek moři asi jen těžko dostanem. Vždyť jen samotná Nová Gorica byla pořád v nedohlednu. Konečně, asi v 8 hodin večer jsme dojeli na okraj města. Udělali jsme zastávku u zdejšího nákupáku. Kluci potřebovali koupit jídlo a já se zase zoufale potřeboval umýt, tak jsme šli dovnitř. Přívítal nás téměř nekonečný zásptup malých i velkých obchodů po obou stranách širkoké a prostorné chodby. Rozhodně největší nákupák, jaký jsem kdy navštívil. Až na úplném konci chodby jsem našel záchody. Vpadl jsem dovnitř, podíval se do zrcadla a málem jsem sám sebe nepoznal. Vypadal jsem hrozně. Teda já jako nikdy nevypadám nijak úžasně, ale tohle už bylo fakt moc. Ruky jsem měl celé černé od řetězu, na zpoceném obličeji se skvěly obrovské hnědé šmouhy a oblečení mělo k čistotě taky velmi daleko. Vypadal jsem prostě, jako kdybych právě vylezl z bažiny. Co nesmyla voda, s tím sem jse holt musel smířit. S o něco lepším pocitem jsem se vrátil zpátky ke kolům, kde už čekali ostatní.

Cesta do tmy
Vyvstávala otázka, co dál? Stmívání se už nezadržitelně bížilo a nám zbývalo neěta nějakých dvacet kilometrů. Přesto jsme se rozhodli pokračovat po cyklostezce směrem na jih. Vyjeli jsme z Nové Gorice a dorazili do vesničky Miren. Musel jsem se pozastavit nad malými políčky, která zdejší lidé obdělávali. Trochu mi to připomnělo náš malý lánek za železnicí v Těšově, tady to ale měli mnohem vymakanější. Každé pole bylo ohraničeno nerezoným plotem a dokonce měli i umělé zavlažování. Rozmanité druhy rostlin hrály všemi barvami a vytvářely moc pěknou scenérii. Nic takového byste v Česku asi nepotkali. Škoda. Ale zpátky k naší cestě. Když jsme projeli Mirenem, začalo jít už pěkně do tuhého. Nejenže už byla byla tma, ale cesta začínala prudce stoupat do kopce. Někde jsem ztratil přední světlo a bylo mi jasné, že bez něj bych mohl dostat pěknou pokutu. A to bylo fakt to poslední, o co jsem stál. Dával jsem si pozor na každé auto, které jelo za mnou i proti mně, jestli to náhodou nejsou policajti. Ale měl jsem štěstí, jelikož jsem žádné policejní auto nepotkal. Když jsme vyjeli na vrchol kopce, moře bylo stále v nedohlednu, tma jako v pytli a my byli uprostřed ničeho. Všem už bylo jasné, že to takhle dál nejde a že musíme najít noclahárnu. Nejpve jsme se vydali po jekési hrbolaté polní cestě. Dovedla na nás na upuštěnou mýtinu, která byla ale zarostená vysokou trávou. Utábořit se tady by bylo čiré zoufalství, přestože my už jsme tak trochu zoufalí byli. Ale ne zas tak. Tak jsme to otočili, vrítili se na silnici a dorazili do vísky zvané Opatje Selo. Na ulici jsme potkali nějakého domorodce ve středním věku a Radek se sním dal do řeči. Nevím, jak se domluvili, ale ten chlápek mu ukázal cestu na celkem fajnovou noclehárnu. Byla to skupinka přistřešků poblíž zdejšího hřšitě. V těch přístřešcích nebylo skoro nic, jen holé stěny, my se tam ale stejně cítili jako v hotelu. Především jsme jásali na kohoutkem, umontovaným na vnější straně přístřešku, ze kterého, věřte nevěřte, tekla teplá voda. Vybalili jsme se na a připravili se na v pořadí třetí noc našeho výletu.

A pokračování zase přístě...