Zápisky z jednoho šíleného letního dobrodružství - den druhý

29. ledna 2018 v 16:01 | Tom

Noc byla chladná a vlhká, ale přesto krásná. Ležel jsem tam a pozoroval všechny ty hvězdy nad sebou, všechna ta světýlka zářící z nedalekého města, poslouchal zvuky přírody a vychutnával si každou chvíli, než se mi začaly klížit oči únavou. Něco takového ve ložnici fakt nezažijete, ale pokud jste nikdy nespali v noci pod širákem, tak tomu asi aninebudete věřit. Pravda je, že ta noc by byla by ještě o dost krásnější, kdyby na nás tenkrát neprovedla invazi armáda slimáků. Bylo po dešti, a tak jich bylo všude plno, a samozřejmě se neštítili zkrátit si svou pomalou cestu přes naše spacáky. Mira bohužel jednoho z nich zalehl, zbyla z něj lepkavá hnědá kaše, kterou se pak marně snažil odstranit ze své karimatky. Jinak se ale nestalo nic moc zajímavého. To všechno na nás teprve čekalo.

Úsvit
Jestliže usínaní na tom místě bylo nádherné, pak vstávání dvakrát tolik. Vstal jsem o torchu dřív před ostatními a šel se jen jen tak projít po louce směrem k lesu. Po včerejším dešti nebylo ani památky. Byl krásný, nový a jasný den. Vycházející slunce prozařovalo celý kraj a odráželo se na kapkách ranní rosy a na vysokých skalách naproti. V údolí pod námi ležela hustá chomáčkovitá mlha, která zahalila celý Villach i jeho okolí do neprůhledného závoje. Udělal jsem pár fotek a spěchal zase zpátky za ostatními, domluvili jsme se totiž, že s odjezdem nebudeme otálet. A skutečně, sotva kolem šesté hodiny už jsme byli všichni sbalení a připravení na další cestu.

Ten děsný kopec
Vydali jsme se po takové méně frekventované, spíš okresní silnici. Vjeli jsme do lesa a hned se znatelně ochaladilo. Cesta začala prudce stoupat a museli jsme začat makat. Přestože jsem za sebou měl víc než osm hodin odpočinku, už při prvních pár set metrech do kopce jsem vyplýtval už na prvních pár set metrech a dál jsem jel už jen poháněn silou vůle. To nejhorší mělo ale teprv přijít. Zhruba po půl kilometru jsem se totiž octnul před značkou "Nebezpečné soupání - 20 stupňů". Podíval jsem se před sebe a málem mě z toho kleplo. To, co se ale nacházelo přede mnou, nevypadalo na 20 stupňů, ba ani na čtyřicet, vypadalo to prostě skoro jako nekonečná, šikmá stěna, vedoucí nad někam do pekel. Chvíli jsem musel zastavit a rozdýchat se, než jsem zatnul zuby se vydal nahoru. Po chvíli jsem byl ale nucet to vzdát a jít vedle kola. To vlastně ani nebyl tak špatný nápad, jelikož jsem postupoval možná i rychleji než se svým nejlehčím převodem a zachvíli se mi podařilo dohnat ostatní. To ale nic neměnilo na tom, že to byla děsná dřina. Pravá, levá, pravá, levá, a tak dál... Kopec jako kdyby neznal konce. Po několika přestávkách a následovných dalších úmorných výstupech jsme se konečně dostali na vrchol. To byl ale teprve první ze dvou první ze dvou vrcholů, které nás před slovinskou hranicí čekaly. Před námi byl ještě druhý, a ten byl ještě o něco vyšší. Na chvíli jsme zastavili u jistého vojenského skanzenu. Jmenovalo se to Bunkermuseum Wurzenpass a bylo to vlastně pozůstatky opevnění z dob studené války, které mělo chránit Rakušany před údajným nebezpečím ze strany Východního bloku. Měli ale zrovna zavřeno, a tak nám nezbávalo než zase nasednout a pokračovat dál. Při výstupu do druhého kopce se nestalo nic moc zajímavého, až na to, že mě z té málem srazilo auto, jelikož jsem kličkoval po silnici z jednoho okraje na druhý. Po etudě plné šlapání a hekání jsme konečně stanuli v průsmyku. Wurzenpass Seehöhe 1073 m, hlásala cedule. Byl jsem se silami skoro u konce, propocený skrz naskrz a všechno obečení se na mě dost nechutně lepilo. Dál už jsem jel snad jenom díky zákonu gravitace. Slovinský hraniční přechod byl víceméně jen opuštěný shluk několika budov, kterým jsme nevěnovali moc velkou pozornost. Zastavili jsme tady jen na chvíli, a než jsem si stačil alespoň sednout, tak už jsme se zase hnali dál. Bylo logické, že to co jsme v Rakousku vyjeli nahoru, jsme teď museli zase pěkně sjet dolů. A tak jsme hned za přechodem najeli do šíleného sešupu. Dokonce i ta moje herka se dost slušně rozpohybovala, až jsem se bál, že mi upadne batoh a budu pak muset sbírat svoje ponožky po celém Slovinsku. To se ale naštěstí nestalo. Byli jsme dole, než by řekl švec, a už už před námi byla první slovinská vesnice.

Do Itálie a zase zpátky
Tato vesnice se jmenovala Podkoren a spadala do občiny Kranjska Gora, tak se totiž jmenují slovinské územní jednotky. Občina ovšem neznamená to samé jako obec v češtině, jak by se mohlo zdát, protože spíše velikostně odpovídá našim okresům. Bylo to takové malebné místečko obklopené vysokými horami ze všech stran. Těsně před začátkem vesnice jsme narazili na pohodně vypadající odpočívadlo, a tak jsme slezli z kol a konečně jsme se projednou pořádně posadili a vychutnávali si rozhled na tu fascinující krajinu. Samozřejmě jsme plánovali taky další cestu. Všichni kromě mě z nějakého nepochopitelného důvodu trvali na tom, aby jsme si udělali dvacetikilometrovou zajíždku k jezerům do sousední Itálie. To by sice nebyl úplně tak špatný nápad, jenže i bez toho nás čekalo víc něž dvě stě kilometrů cesty (náš cíl bylo dosažení pobřeží Jaderského moře) a už v té době jsme byli ve výrazném časovém skluzu kvůli včerejšímu špatnému počasí. Jenže jsme nikoho nepřesvědčil a tak mi nezbývalo než se podřídit. Znova jsme nasedli, projeli jsme vesnicí a zabočili doprava. Jen dost neochotně jsem se vláčil za ostatními, umím být dost tvrdohlavý, když se mi něco nechce. Aspoň že cesta vedla po rovince a po pěkné udržované cyklostezce. Zatím. Kousek za Italskou hranicí jsme sjeli z cyklostezky a vydali se do prudkého kopce po drsné kamenité cestě, jestli se tomu vůbec dalo říkat cesta. Tady už to moje nervy nevydržely a kolo by to asi taky moc dlouho nesneslo, tak jsem sesedl a tlačil to nahoru hezky pešky. Nahoře na mě čekal pohled na vodní plochu jako z pohádky, obklopenou lesy ze všech stran a s pozadím vysokých skalnatých štítů. Jezero Lago di Fusine bylo průzračné jako zrcadlo s odstínem světle tyrkysové barvy. Když uvidíte takovou scenérii někde na obrázku, většinou je to jen výsledek intenzivní práce s Photospopem, jenže tohle bylo úplně reálné. Kdybych zrovna nebyl unavený a naštvaný, tak bych si ten okamžik možná i vychutnal. Zůstali jsme tam zhruba do poledne, a pak nezbývalo než se otočit a hezky zase zpátky do Slovinska.

Rohlíkový celibát
Projeli jsme přes Slovinskou hranici, Podkoren a tam pokračovali dál směrem na východ. Tak jsme dorazili až do Kranjske Gory, prvního většího sídla na Slovinsku. Toto město je známé především díky svému lyžařskému středisku, kde se čas od času pořádají závody Světového poháru v lyžování. Nás spíš ale zajímaly zdejší supermarkety, jelikož až doposud jsme měli jen zásoby z domova a ty už se pomalu začínaly tenčit. Navštívili jsme zdejší Mercator, což je slovisnký obchodní řetězec. Marně jsem tam hledal něco povědomého. U nás považujeme za samozřejmost takové ty obyčejné tukové rohlíky, které seženete vždy a všude, tady však neměli ani jeden. Vlasně ani nikde jinde na celém Slovinsku, o čemž jsme se přesvědčili záhy. Popadl jsem aspoň tyčinku a jakousi příšerně sladkou colu a jelo se dál.

Málem ztracen
Následující cesta byla poměrně jednotvárná. Jeli jsme asi třicet kilometrů v pořád po rovině, pořád na východ a pořád po jedné a té samé cyklostezce. Jeli jsme podel řeky Sávy. Byla rychlá, divoká a krásná. Čas od času jsme u ní zastavili abysme udělali pár fotek. Jednou jsme zabloudili a skončili jsme na jakémsi kamenitém tankodromu, jinak se ale nestalo nic zajímavého. Další zastávkou byla až Jesenice, asi desetitisívové městečko roztáhlé do délky sna i pěti kilometrů. Odtud jsme odbočili směrem na jih. A k mé nelibosti zase do kopce. Jel jsem zase podslední, protože jsem holt lemroun obecný a moje kolo je starej křáp. Měl jem sto chutí shodit ho z blízkého útesu a jít dál pěšky. Moje pomalé tempo se mi vymstilo na vrcholu kopce. Stanul jsem před rozcestím a uvědomil jsem si, že vlastně nevím, kudy ostatní jeli. Zkusil jsem cestu v pravo a musel jsem doufat, že to je ta správná. Ani po několika kilometrech jsem je ale nedohnal a už to začínalo být podezřelé. "Litujeme, ale nemáte dostačný kredit," informoval mě dobře známý ženský hlas z mého telefonu, když jsem se pokusil zavolat Radkovi. Takže jsem měl dilema. Buď jet dál tou cestou ale riskovat, že zabloudím ještě víc, nebo se vrátit na rozcestí a vydat se doleva. Tak co teď? Po několika minutách váhání jsem si řekl, že pojedu rovně ještě aspoň pár kiláků, a když je nanajdu, tak to otočím. Samozřejmě. Čekali na mě sotva sto metrů opodál. Ani nemůžu popsat, jak se mi ulevilo.

U jezera
Společně jsme dorazili do Bledu, což bylo město v obležení turistů. Ti sem jezdili kvůli zdejšímu jezeru a my jsme k němu pochopitelně taky zamířili. Bylo větší než jezera v Itálii, u kterých jsme byli ráno, a také toho tu bylo víc k vidění. Na skále přímo nad jezerem se tyčil hrad v gotickém stylu a uprostřed jezera byl malinký ostrůvek a na měl kostel. Jak se asi farníci dostávají na bohoslužby? Dodnes záhada... Dorazili jsme na prosluněnou pláž. Udělali jsme si pohodlí a přemýšleli, jsme co dál. Měli jsme problém, protože už byl skoro večer ale my ujeli sotva polovinu z toho, co jsme měli naplánováno. Na druhou stranu se nikomu moc nechtělo opouštět tohle pohodlné místo. Došlo mi, že částečný podíl na našem zpozdění mám i já, a tak jsem navrhl, ať teda ještě nějakých těch deset kilometrů zmákneme.

Zemí nikoho
Opustili jsme tedy pohodlné okolí jezera a vydali se zpátky na silnice. Naše cesta vedla dál na jih, směrem do Bohinjské Bistrice, kde jsme chtěli přenocovat. Postupně se začalo čím dál ochlazovat, a slunce pomalu zapadalo. Jeli jsme asi deset kilometrů úzkým žlebem, zařezaným hluboko do skalnatých vrchoků. Bylo to ponuré a opuštěné místo. Cesta se čím dál víc protahovala a čas byl neúprosný. Když už to vypadalo, že tam snad ani nedojedeme, skály se naráz rozestoupily a před námi se vynořilo docela pěkné městečkou, které by tady na konci světa člověk snad ani nečekal. Byl nejvyšší čas najít nějaké místo na nocleh.

Kamera a traktorista
Projeli jsme město křížem krážem, ale nenašli jsme nic, o čem by se dalo uvažovat. Tak jsme se vydali pryč po úzkch zemědělských cestách. Tak jsme dojeli jsme na jistou louku, ohraničenou remízky, na jejímž okraji se vyjímala malá rekreační chata. Její majitel jako by čekal na podobné nezvané hosty, protože na stěnu připevnil nápis ve stylu "This area is being monitored by video camera..." Žádnou kameru jsme sice neobjevili, ale přece jenom, co kdyby... Pro jistotu jsme své stanoviště zvolili v dostatečné vzdálenosti od ní. Když už jsme si říkali, že tady nás učitě nikdo neuvidí, odněkud se ozval rachot traktoru a vzápětí vjel na vedlejší louku nějaký hyperaktivní zemědělec. Přestože už bylo snad jedenáct večer, zřejmě usoudil, že je to nejvhodnější čas na hnojení. Sice byl od nás pomerně daleko, ale přesto hrozilo, že pohnojí i nás, až budeme spát. Tak jsme čekali asi hodinu, než to konečně zabalil a odjel. Snad už se nevrátí. Rozbalili jsme spacáky a ustali si na orosené trávě. Bylo to ještě míň pohodlné než včera, ale to nikomu nevadilo. Usnul jsem, jako když mě do vody hodí.

A pokračování zase někdy jindy...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stories-of-a-chaotic-mind stories-of-a-chaotic-mind | Web | 5. února 2018 v 9:02 | Reagovat

Velmi zajimave

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama