Zápisky z jednoho šíleného letního dobrodružství - den první

1. prosince 2017 v 16:09 | Tom

Blíží se Vánoce a to je podle mě nejlepší čas se ohlédnout zpět a vytáhnout nějaké ty historky z léta. Když jsem býval mladší a bylo zrovna po letních prázdninách, vždycky jsem hladově naslouchal zprávám, kdo kde z mých známých strávil dovolenou. Tam ten byl v USA, ten zase v Řecku, a tamta někde v Africe. Nezbývalo mi něž závidět, protože já jsem zase a zase na žádném pořádném výlětě nebyl. Byl jsem holt takový Bilbo Pytlík, co si v většinu života hověl ve své pohodlně noře a který nikdy neobjevil, co se skrývá za hranicemi Kraje. Tak to šlo až dokud mi nebylo dvacet, a dospěl jsem k názoru, že už je vážně nejvyšší čas tam něco udělat. A tak jsme s kamarády začali plánovat.

Velké plány, malé peníze
Byli jsme celkem čtyři, kdo se na této akci rozhodl podílet - Já, Radek, Mira a Erik. Nechtěli jsme moc utrácet, takže jsme zvolili kombinaci dvou relativně levných dopravních prostředků - kolo a vlak. Viděli jsme to tak, že nejprve dojedeme na kole k nějaké železniční stanici, odtamtud pojedeme vlakem co nejdál to půjde a pak pojedeme dál na kole, co nejdál to půjde. Prvotní plán byl směr Ukrajina. No a co? Podkarpatská Rus, bývalé Československo... Jenže nikdo neměl pas. Tak jsme se rozhodli zamířit na jih a koupit si jízdenky do Rakouska.

Směr pokladna ČD
Týden před odjezdem už jsme to s tím naším výletem začali myslet poměrně vážně, a tak jsme si dali sraz nádraží v Uherském Brodě a společně zamířili k pokladně. Pokud si myslíte, že koupit u ČD jízdenky ze Starého Města do Villachu je jednoduchá záležitost, tak jste se šeredně spletli. On totiž člověk potřebuje kromě normálních jízdenek taky jízdenky na kolo, doklad na kolo, rezervaci míst ve vlaku a to ještě vezměte v potaz, že jsme byli čtyři. Obdivuju trpělivost paní u pokladny, která pro nás asi půl hodiny hledala vhodné spoje, a další hodinu ji zabralo tisknutí lístků. Nakonec nás doslova zavalila papíry, bylo jich asi padesát, každý měl cca deset jízdenek a ani jsme nemohli uvěřit tomu, že jsme je skutečně dostali.

Přípravy na cestu
Den před odjezdem nadešla fáze balení. Potřeboval jsem dva batohy, a jeden na záda a jeden na kolo. Problém je, že žádný batoh na kolo jsem neměl, a tak jsem sebral obyčejnou cestovní tašku a podivným způsobem způsobem jsem jej přivázal ji na nosič pomocí takových těch natahovacích lan s háky. Geniální nápad, že? Takové se v mojí hlavě rodí pořád. Samozřejmě to vůbec nedrželo a vypadalo to otřesně, ale nějak naivně jsem si myslel, že to snad bude fungovat. Ale o tom ještě nejednou uslyšíte...

Výjezd
V úterý brzo ráno už jsme byli všichni připraveni, a nezbývalo nám než nasednout na naše dvoukolé dopravní prostřeky a vyrazit. Dojet do Staráku bude hračka, říkal jsem si, vždyť už jsem ujel mnohem delší cesty. Nenapadlo mě ale, že s desetikilovou taškou na nosiči a pětikilovým batohem na zádech už to tak lehké nebude. Bylo to asi jako jet na rotopedu s největší nastavenou obtížností. V Hradišti už se také poprvé projevila kvalita upevnění mého batohu, když mi poprvé a rozhodně ne naposledy vypadl spacák. Jinak se ale nestalo nic zajímavého. Ve Starém Městě jsme nastoupili na vlak do Vídně. Nějak se nám podařilo nacpat šechna ty kola dovnitř a my se mohli pohodlně posadit a vychutnávat si cestu. Při přejezdu přes státní hranici jsem se musel za tu naši republiku trošku stydět. Připadal jsem si prostě, jako kdybych přijel z nějakýho Boratlandu do vyspělé civilizace. Oni totiž rakušáci mají všechno čisté a udržované. Žádné silnice, které vypadají, jako by je právě někdo vybombardoval. Žádné pororozpadlé barabizny s oprýskanými omítkami. Žádné pozemky nechané napospas hustému křoví. Donutilo mě to trochu se zamyslet a přehodnotit svůj dosavadní názor na naši vlast. Mezitím jsme projížděli jednotlivými "dorfy" a pomalu jsme se blížili k hlavnímu městu.

City of Vienna
Zhruby někdy před polednem jsme dorazili do Vídně. Stanuli jsme na tom a nejúžasnějším nádraží, jaké jsem kdy viděl. Mělo rozlohu fotbalového stadionu, překypovalo moderní architekturou a bylo tam tak čisto, že to snad ani nejde. Jako by to tam každých deset minut obcházela bába se smetáčkem a leštila každý kout. Moc jsme se tam ale nezdrželi a jeli jsme si prohlédnout město. Protkoukali jsme se docela těžko. Provoz byl hustý, že by se dal krájet, všude samé složité a nepřehledné křižovatky a já nikdy nepochopil význam těch jejich podivných semaforů se čtyřmi světly. Ale když se vám podaří proplést se tím blázincem, můžete objevit docela pěkné památky. Naobědvali jsme se v parku a pak vyrazili zpátky na nádraží.

Na Semmeringu
Na nádraží už na nás čekal vláček do Villachu. A nebyl to jen ledajaký vláček, ale samotný Railjet, chlouba (nejen) rakouských drah. Pohodlně jsme se usadili a cesta pokračovala. Krajina okolo postupně začínala divočet. Nekonečné roviny vystřídaly skalnaté štíty, vysoké a majestátní. To už jsme se nacházeli na světoznámé horská dráha Semmering. Dráha pomalu začínala nabírat výšku. Vlak řezal jednu zatáčku za druhou, projížděl tunely a viadukty. Kolem nás se míhaly samé úžasné scénérie, až se z toho tajil dech a najednou jsme měli plno ruce práce, abysme něco z oho stihli vyfotit. Ale zkuste pořídit dobrou fotku s mobilem za tři litry a ještě k tomu z jedoucího vlaku. Opustili jsme Semmering, ale cesta pokračovala dál a dál. Byla to skutečně dlouhá štreka. Na jednu stranu se nám líbilo v pohodlných railjetových sedadlech, ale na druhou už jsme přece jen toužili být v cíli. Po více než čtyřech hodinách cesty náš vlak konečně zastavil ve stanici Villach Hbf. Vystoupili jsme a nasáli do plic čerstvý vzduch. Octli sme se v relativně malém rakouském městečku obklopeném vysokými skalnatými vrcholky. To byly hory ohraničující hranice se Slovinskem, a již při pohledu na ně mě jímala hrůza, že se přez ně budeme muset dostat. Moje obavy byly ale zbytečné, jelikož naše ambice toho dne překazilo nemilosrdné počasí.


Poněkud promoklý start
Téměř ihned po tom, co jsme opustili nádraží, nás Villach uvítal poněkud nemile. Z oblohy začaly padal první kapky a zachvíli z toho byl prvotřídní liják doprovázaný hromobitím. Ještě že jsme se stihli včas schovat pod autobusovou zastávku. Stáli jsme tam, pozorovali ten désť, který jakoby něměl nikdy skončit, a naše nálada byla chmurná jak šedé nebe nad námi. Uvažovali jsme, jestli má celá ta akce vůbec cenu, jestli bude celou dobu takhle. Naštěstí, někdo tam nahoře se nad námi smiloval a ještě ten večer vysvitlo slunce. Bylo už moc pozdě na to, aby jsme se pokusili zdolat Slovinskou hranici, a tak jsme se vydali hledat místo k noclehu. Vážně nečekejte žádný hotel, ba ani kemp. Projížděli jsme městem a hledali jakýkoliv vhodný přístřešek, ale nabízeli se jenom silniční mosty, a já doufal, že tak hluboko fakt neklesneme. Pak jsme opustili město a vydali se po rozbahněné turistické stezce. Když už se smrákalo a sotva bylo vidět na krok, dorazili jsme do malé vesničky jen pár kilometrů od Villachu. Na jím okraji jsme objevili kus louky poměrně dobře skrytý před okolní civilizací. Věděli jsme, že je to nelegální, ale už nám prostě nic jiného nezbývalo. Museli jsme doufat, že si nás nikdo nevšimne. Rozbalili jsme spacáky a čekala nás první noc strávená pod širým nebem.

No a jak to bylo dál se dozvíte přístě...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama