Tajemná Okarua pokračuje

12. září 2016 v 17:41 | Tomáš Ďurďa |  Knihy
Dobrodružství pokračuje...

"Á, tady jsou naše staré dobré loďky!" prohlásil Honza, když uviděli dvě malé pramice uvázané opodál motorového člunu.
Právě tyto loďe před dvěma lety používali při svých výletech na moři. Jejich obsluha byla samozřejmě mnohem fyzicky náročnější než u strýcova člunu, a rychlost také nebyla nijak strhující, ale bylo jim jasné, že strýc by jim svou chloubu za nic na světě nepůjčil. A tak jim nezbývalo nic jiného než na ně nasednout. Na první lodi se chopil vesel Honza a na druhé Vítek, stejně jako před dvěma lety. Pak už vypluli od pevniny.
"Ostrov Dlouhán je víc na jihovýchod," upozornila je Niki po chvíli plavby a obě loďky jen nepatrně změnil směr. Cesta ubíhala pomalu. Propuli kolem malého skalnatého ostrova Mrtvého Muže a většího ostrova Hlubiny. Pak už se blížili ke Dlouhánu. Jejich lodě zakotvily na pláži východním cípu ostrova.
"Tak jsme tu", prohlásil Honza. "Nevíte, kolik je hodin?"
"Mám mobil," řekla Bětka. Zalovila v kapse a vytáhla jej. "Půl druhé," oznámila pak a zastrčila mobil zpátky do obalu, ve kterém jej obvykle nosila.
"Víte co?" navrhla Niki. "Vzala jsem si na cestu kousek meláje. "Pojďte, sedneme si chvíli na pláž."
A co že je to vlastně ten meláj? Taková sladká pochoutka, podobná karamelu, vyráběná pouze na souostroví Okarua z plodů zdejších melájovníků. Ve velkém množsví je meláj zdraví nebezpečný, v malém však neobyčejně chutný.
Zacímco seděli, pochutnávali si na meláji a sledovali moře, ani si nevšimli, kdo se k nim blíží za jejich zády.
"Kdo to tady tak funí?" zabrblala Bětka, ale nenamáhala se otočit. Honza se jako první ohlédl a lekl se.
"PO-POZOR!" vyjekl.
Stálo za nimi nějaké hnědé zvíře s poměrně velkou hlavou a ocasem, podobné psovi s velkýma ušima trochu jako králík. Když Honza vykřikl, dalo se na útěk ale ne s prázdnou - v tlamě držel obal s mobilem Bětky a nesl jej pryč. Po pár krocích se ale zatavil, otočil se a zahleděl se na ně, jakoby se jim vysmíval.
"Můj telefon!" vykřikla Bětka a vstala. "Chyťte to zvíře!"
"Ne-není to nebezpečné?" ptal se Vítek.
"To je mi jedno, jestli je nebezpečné nebo ne!" vyhrkla Bětka "Musím ho nějak získat zpátky!"
"Ale jak?" namítl Vítek.
"To zvíře je přece eurys - něco jako domácí mazlíček Okaruánců," vzpomněla si Niki. Obvykle bývá ochočený."
"Víš to jistě?" ujišťoval se Honza.
Jeho sestra přikývla.
Bětka opatrně vyrazila za tím zvířetem a ostatní po špičkách za ním, aby ho nevyplašili.
"Mám nápad", sdělila Niki a zastavila se. "Rychle - nemáte někdo nějaké maso nebo něco takového?" obrátila se v rychlosti na ostatní.
"Mám chleba se salámem", vzpomněl si Honza a zachvíli jej opravdu vytáhl z batohu. "Chceš ho nalákat na ten salám?"
"Jestli bude chtít, ten salám sežrat, musí pustit z tlamy ten mobil," prohlásila Niki, natáhla se a hodila salám kousek před euryse. Zvíře přišlo k salámu, očichalo jej, ale Bětčin mobil z huby nepustilo. Odvrátilo se od nich vydalo se dál k hustému houští opodál.
"Sakra, nějak se mi to nelíbí," šeptla Niki.
"Pojďte za ním, nebo ten mobil už neuvidím!" zasyčela Bětka. Rozešli se, nyní už rychlejším tempem, a jen doufali, že nebudou muset jít skrz to křoví. Eurys je ale naneštěstí zavedl právě tam a tak jim nezbývalo než pokračovat. V houští byla tma a těsno. Ideální místo pro zvíře, které chce najít skrýš před člověkem. Honza šel jako první. Cestou se po všech oháněly větve stromů, keřů a rostlin. Některé rostliny měly také hodně pichlavé ostny, které se jim zarývaly do kůže. Euryse před sebou viděli jen velmi matně a po chvíli jim zmizel z očí úplně.
Honza na okamžik zastavil a snažil se najít, kde je Eurys. Ušli sotva sto metrů, přesto jim připadalo, jako by zdolali alespoň kilometr. Pak uslyšeli nějaký šelest asi byl zhruba padesát metrů před nimi. To muselo být to zvíře. Vydali se za tím zvukem. Pak byli ale nuceni znova zastavit.
"Honzo, proč nejdeš dál?" chtěla vědět Bětka. Pak zjistila, že Honzu na chvíli zdržel kmen keře, který blokoval jedinou potenciálně průchozí cestu. Rychle odněkud z batohu vytáhl mačetu a párkrát se po kmenu ohnal. Stromek se po chvíli zříl pod nárazy mačety a oni šli dál. Pak keře zničehonic prořídly a mohli dokonce i utíkat. Eurys před nimi se na ně ohlédl a zjistil, že už jsou mu blízko. Zrychlil krok.
"No nazdar!" vykřikl Honza. Došli k místu, kde bylo houští tak husté, že by jím snad neprošel, ani kdyby se jím prosekával hodinu. A nešlo ho nijak obejít! Eurysovi se sice hravě podařilo projít skrz, ale jim ne a Honza věděl, že jsou ztraceni.
"Sakra!" rozčiloval se. "Už jsme ho mohli dohnat, ale co teď?"
Odpověď našel až Vítek.
"Tamhle je světlo!" upozornil a ukázal směrem, kde prosvítalo slunce, takže tam pravděpodobně byl konec houští. Všichni se rychle vrátili kousek nazpátek a vydali se tam. Byl to sice jiný směr, než jakým se vydal eurys, ale mohli se tam alespoň rozhlédnout po okolí. Když se octli venku z houští, zjistili, že stojí na louce. Chvíli mžourali do slunce, ale pak se začali rozhlížet. Stáli na kopci z jedné strany obklopené houštím a v údolí na opačné straně stála vesnička Světaloma. Je ale teď ale zajímalo něco jiného. Zajímalo je, jestli někde uvidí toho tvora.


A jak to bude dál?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama