Září 2016

Konec světa?

12. září 2016 v 17:46 | Tomáš Ďurďa |  Knihy
Teď už jde o všechno. Celý svět je v nebezpečí a existují jen čtyři lidé, kteří mají moc s tím něco udělat.

Nejprve bylo slyšet klapání několika párů bot. Odhadem asi pět nebo šest lidí vcházelo do místnosti.
Pak promluvil (pochopitelně anglicky, v této knize ho ale uslyšíte v překladu) mužský hlas, který okamžitě poznala. Byl to americký prezident.
"Dobrý den, pánové, vítám Vás na schůzi pod krycím názvem Nebezpečí ze strany Ruska. Jak všichni víte, dlouholetou snahou naší země je získat si dominanci ve světě a také si ji udržet. Ale dominantní stát si přece nikdy nenechá od druhých vyhrožovat, nemám pravdu? Nenechá, aby jiné země zpochybňovaly jeho pozici, je to tak?"
Ozvalo se souhlasné mručení zúčastněných.
"Všem je Vám jasno, o jaké zemi mluvím", pokračoval hlas prezidenta. "A nejde je no výhrůžky nebo naše ponižování. Ta země zabírá až příliš mnoho míst na mapě a nemá pro nás žádný velký ekonomický význam. Když někoho nepotřebujeme, zbavíme se ho. Otázkou je, jak to udělat. V jakém stádiu jsme teď, pane ministře?"
"Jsme pouze v začátcích, pane prezidente", promluvil ministr obrany. "Provokace, kterými jsme Rusko dosud šimrali, ani zdaleka nebudou stačit na vyvolání konfliktu, a pokud v nich budeme pokračovat, hrozí, že naši občané odhalí naše úmysly."
"Pak je tu druhá možnost, a to nabídnutí v uvozovkách pomocné ruky Ukrajině", řekl prezident. "Myslíte, že když Americká vojska vstoupí do konfliktu na Ukrajině, bude to stačit k Ruské reakci?"
"Myslím, že nebude", odpověděl ministr. "Jsou sice agresivní, ale s námi si začinat nechtějí."
"Pak budeme muset vymyslet jiný způsob, jak chod věcí urychlit", prohlásil prezident.
"Jediná věc, u které jistě víme, že by vyvolala jejich odpověď, je přímý útok na Rusko. Samozřejmě to ale musí být řádně zakamuflováno, naši občané musí mít dojem, že to konáme ve věci většího dobra. Dokážete to zařídit, pane?"
"Pánové, víte přece, že moje propaganda dokáže udělat z bílé ovce černého havrana", odpověděl pobaveně ministr médií.
"Tohle ale bude mnohem větší sousto", připomněl prezident. "Povězte mi, co konkrétně hodláte udělat."
"Falešný útok Ruska na Pobaltí", prohlásil ministr médií. "Jsou dvě možnosti. Ta méně zábavná je, že zkrátka vypustíme do televize zprávu, že Rusko zaútočila například na Lotyššsko a povinností nás, Američanů, je samozřejmě našim spojencům z Nato pomoct. V médiích přitom použijeme počítačové modely místo vojáků. 3D design je dnes na špičkové úrovni. Ta druhá možnost je zábavnější. Naši vojáci reálně napadnou Lotyšsko, ovšem v přestrojení za Ruské vojáky."
"O té druhé možnosti by se dalo uvažovat", řekl skepticky ministr obrany. "Ale když použijeme naše vojsko, lidi by někoho z nich mohli poznat v televizi."
"Použijeme obě možnosti dohromady," prohlásil prezident. "Reálný útok sice provedeme, ale v televizi odvysíláme jen 3D modely. S tím, že nesmíme dopustit, aby se k našim lidem dostaly skutečné záběry."
"To zvládneme", přikývl ministr médií.
"Takže tím dostneme záminku vyřídit si to s Ruskem a jeho spojenci. A až vyhrajeme, zbyde už jen poslední velký nepřítel."
Chvíle ticha.
"Máte na mysli Islámský stát, pane?" otázal se ministr obrany.
Prezident se zasmál. "To není žádný velký nepřítel. Jen dotěrná moucha, která nepřestane bzučet, dokud ji nelapíte. Ale i tento "stát" sehraje v mém plánu velkou roli. Náš nepřítel, o kterém mluvím, je trochu víc na zápdě. Víte, o kom mluvím?"
Další chvíle ticha.
"O Evropě přece," dokončil prezident. "Jak jsme říkal, nikdo nemůže ohrozit dominantní postavení našeho státu."
"Chcete snad naznačit, že na ně máme zaútočit?" ozval se váhavě ministr obrany.
"My na ně nezaútočíme", usmál se prezident. "Zničí se totiž sami, kdž budou bojovat s Islámským státem."
"Jak chcete přesvědčit Evropu, aby zaútočila na Islámský stát?" zeptal se ministr zahraničí. "Po jedné prožité válce už se jim nebude chtít vyrhat do druhé."
"Vyprovokujeme je", prohlásl jednoduše prezident. "Provedeme několik terotristických útoků, které s ilidé ihned spojí s džihádisty. "Stovky mrtvých, tisíce raněných. To nenechá nikoho v klidu. Evropa zaútočí na Islámský stát, a my s nimi, i když jen formálně. My budeme jenom předstírat, že proti Islamistům bojumeme. Bez nás Evropa nevyhraje a shoří jako popel."
"To je přece nesmysl, Islámský stát nemá potřebnou techniku a jejich armáda má pouze desetitisce mužů", namítl minstr obrany, tentokrát už poněkud vzdorovitě.
"Tak ho musíme posílit", řekl prezident. "Pošleme jim tajně nějakých pár miliard. Musí to být hodně peněz na to, aby s nimi mohli porazit Eropu, ale zase málo peněz na to, aby porazili nás. Až bude totiž Evropa na kolenou, nastane poslední velká bitva, a to bitva Ameriky proti Islámskému státu. Tentokrát už se do ní ale doopravdy zapojíme. A samozřejmě také zvítězíme a pak budeme jedinou a neohrozitelnou světovou velmocí."
Ozval se potlesk všech zúčastněných.
"Zapomněl jste ještě na jednu drobnou hrozbu, pane prezidente", ozval se ministr médií. Co když Evropa naši zradu odhalí dřív, než tento celý plán stihneme provést."
"O jaké hrozbě přesně mluvíme?" zeptal se prezident.
"No, je šance, že by se Evropa mohla spojit s Ruskem."
"To by mělo katastrofální následky", připustil prezident zamyšleně.
"Co takhle vytvořit mezi Evropou a Ruskem nárazníkovou zónu?" navrhl prezidentův poradce.
"Dobře, a kde přesně?"
"Týkalo by se to Maďarska, Rumunska, Slovesnka, Polska a té mrňavé země, u které ani nevím, jak se jmenuje..."
"Myslím, že se jí říká Čečensko nebo tak nějak", hádal ministr zahraničí.
"Česko", opravil ho prezident.
"Na tom, nezáleží, obě jsou to stejné prdele", zasmál se ministr zahraničí a všichni okolo se k jeho smíchu připojili.
"Takže do těchto zemí navrhuji namířit naše rakety a také tam přesunout část našeho vojska. To by mělo stačit k zabránění jakémukoliv spojenectví mezi Evropou a Ruskem", shrnul to poradce.
"Nuže, pokud je to všechno, děkuji vám za vaši účast a porada j etímto ukončena", ukončil to prezident.
Ozvalo se šoupání židlí a kroky lidí vycházejících z místnosti. V tomto okamžiku nahrávka končila.


A jak to bude dál?


Dobrodužství se přesouvá do Černého lesa

12. září 2016 v 17:41 | Tomáš Ďurďa |  Knihy
Už to není vzdálená Okarua, ale Černý les, místo, které jakoby se nacházelo přímo za vašim městem či vesnicí. Stačí jen sebrat trochu odvahy a vydat se tam...

Výsledek obrázku pro dark forest

Přestože je výstup tolik zmohl, nezastavili se, protože les už se každou chvílí blížil. Konečně vjeli mezi první stromy. Chvíli se zastavili, oddychovali a pak pokračovali dál. Niki s Honzou museli obdivovat Bětku s Vítkem, jak se tady vyznají. Zanedlouho projeli už několik rozcestí a oni nikdy ani nezaváhali, kudy se mají vydat.
"Je tady hodně stop od divočáků", všiml si Vítek. "S těmi bych se teda nechtěl potkat."
"Bojí se tě víc než ty jich," uklidňoval ho Honza.
Uvědomili si, že se blíží k mýtině. Byla to ta stejná, po které šli dnes s otcem. A nebyli jediní, kdo na ní byl. Z opačného směru proti nim šel jeden muž - myslivec.
"To je strýc!" vyhrkla Bětka.
Když muž přišel až k nim, zastavil se a zeptal se: "Ahoj, co tady děláte?"
"Ahoj, my se jen jdeme podívat na dědovu chatu", vysvětlila Bětka.
"To je zvláštní", přikývl myslivec. "Zrovna sem tam chtěl jít taky. Nebude vám vadit, když vás doprovodím?"
"Ale ne, kdepak", usmála se Bětka.
"Copak tohle není tvůj děda?" zeptal se Honza tlumeně Vítka, když odbočili zpátky do lesa. Muž nevypadal zrovna nejmlaději, mohlo mu být přes šedesát.
"Ale ne, děda umřel už před lety", zavrtěl hlavou Vítek.
"To mmě mrzí."
Vtom ji Honza uviděl. Chata pana Hrušky se krčila ve stínu stromů, že by si jí člověk málem ani nevšiml. Bylo to stavení ještě z nepálených cihel s podivně malými dveřmi. Okna byla čtvercová. Strýc jako první došel ke dveřím, otevřel je, se čtveřicí za zády vstoupil dovnitř a naráz strnul.
"Proboha!", vyjeknul a zakryl si ústa dlaní.
"Co se děje?" chtěla vědět Bětka, která vstoupila hned po něm. Podívala se na podlahu chaty a ihned zjistila, co strýce tak vylekalo.
Na špinavé dřevěné podlaze vedle starého stolu leželo něčí tělo. Nebožtík měl dlouhé husté světlé vousy, kudrnaté vlasy, knír a široká ústa. Byl oblečený ve starém hnědém kabátě, kalhotách a v černých botách. Ruce měl roztažené v nepřirozeném úhlu kousek dál od něj ležel velký černý cylindr, který bezpochyby patřil jemu.
"To snad ne!" zajíkla se Bětka. "Myslíte, že je....m-mrtvý?"
Strýc přiběhl k ležícímu, tělu a klekl vedle něj a zkontroloval jeho tep. Po chvíli vyděšeně obrátil k přihlížející čtveřici a vydechl: "On...on je mrtvý!"
"Víš to jistě?" ujišťoval se Vítek.
"Nebije mu srdce! A navíc už je docela chladný. Mohl umřít už včera nebo předevčírem", konstatoval strýc.
"Myslíte, že ho někdo zabil?" chtěla vědět Niki. Jen při tom pomyšlení jí běhal mráz po zádech.
"To nevím, ale v každém případě by jsme měli zavolat policii", řekl strýc a vstal od starcovy mrtvoly. Třásly se mu ruce.
"Já ji zavolám", nabídla se Bětka, přitom ale nespustila z ležícího muže oči.
"Nejdřív se odsud ale musíme ihned vyklidit", přikázal jim nekompromisně strýc. "Je možné, že stojíme na místě činu! Tak běžte, běžte!"
Čtveřice jen neochotně opustila chatu. Všichni se tvářili vyděšeně. Strýc vyšel jako poslední a zabouchl za sebou dveře.
Bětka mezitím vytáhla z kapsy svůj mobil a vymačkala číslo sto padesát osm. Sledována pohledy Niky, Honzy, Vítka a strýce si přiložila sluchátko u uchu a čekala, dokud se jí neozaval hlas operátora. Následoval krátký telefonát, při kterém stručně sdělila co se stalo a snažila se co nejpřesněji popsat, kde se to stalo. Pak už jen mlčky čekali na příjezd policie.
Po chvíli se Bětce ozval z mobilu hlas policisty s žádostí, aby ho přesně navigovala místo, kde stáli. Nebylo to zrovna jednoduché, protože ani Bětka si předně nepamatovala, jak se sem dostali, protože les moc dobře neznala. Proto se ujal slova strýc.
Po několika dlouhých minutách konečně uviděli světla policejních vozů. Byl dva a za nimi jela ještě sanitka. Auta zastavila na mýtině. Vyšli z nich čtyři policisté a jeden lékař a jeden lékař a zamířili k chatě. Když došli dovnitř, lékař ohledal mrtvé tělo a poté se práce ujali policisté. Ohraničovali místo policejní páskou, hledali stopy okolo chaty (žádné ale očividně nenašli) a nakonec vynesli tělo zakryté plachtou z chaty ven a bylo zavezeno na soudní pitvu.
Niki, Honza, Bětka, Vítek a strýc zprvu jen sledovali, jak policisté neustále pobíhají okolo a nikdo si jich příliš nevšímal. Až když bylo tělo odvezeno, přišel k nim jeden z policistů a položil strýci několik otázek.
Právě ve chvíli, kdy se ho policista ptal, kdy naposledy navštívil strýc svoji chatu, se někde daleko za chatou ozvalo hlasité zavytí, při kterém jim naskakovala husí kůže. Strýc, který už měl odpověď na policistovu otázku jazyku, se zarazil.
"Co to bylo?" vyjekl. "To nebyl pes!"
"A co jiného?" opáčil policista.
"Vlci", zněla strýcova odpověď. "Takhle vyjí vlci."
Všech šest jich tam pár vteřin zůstalo zaraženě stát, jestli se zvuk ozve ještě jedno. Ozval, a ještě blíže než předtím. Dokonce i policista se zatvářil trochu vystrašeně, když ho uslyšel. Bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by se v jejich lese vyskytovala vlčí smečka, pokud by měl ale strýc pravdu, vyvstávala otázka, jak se zrovna sem mohli vlci dostat a jestli můžou být i nebezpeční. Vítkovi přišlo skoro směšné, že se ještě před chvíli bál divočáků.



A jak to bude dál?


Tajemná Okarua pokračuje

12. září 2016 v 17:41 | Tomáš Ďurďa |  Knihy
Dobrodružství pokračuje...

"Á, tady jsou naše staré dobré loďky!" prohlásil Honza, když uviděli dvě malé pramice uvázané opodál motorového člunu.
Právě tyto loďe před dvěma lety používali při svých výletech na moři. Jejich obsluha byla samozřejmě mnohem fyzicky náročnější než u strýcova člunu, a rychlost také nebyla nijak strhující, ale bylo jim jasné, že strýc by jim svou chloubu za nic na světě nepůjčil. A tak jim nezbývalo nic jiného než na ně nasednout. Na první lodi se chopil vesel Honza a na druhé Vítek, stejně jako před dvěma lety. Pak už vypluli od pevniny.
"Ostrov Dlouhán je víc na jihovýchod," upozornila je Niki po chvíli plavby a obě loďky jen nepatrně změnil směr. Cesta ubíhala pomalu. Propuli kolem malého skalnatého ostrova Mrtvého Muže a většího ostrova Hlubiny. Pak už se blížili ke Dlouhánu. Jejich lodě zakotvily na pláži východním cípu ostrova.
"Tak jsme tu", prohlásil Honza. "Nevíte, kolik je hodin?"
"Mám mobil," řekla Bětka. Zalovila v kapse a vytáhla jej. "Půl druhé," oznámila pak a zastrčila mobil zpátky do obalu, ve kterém jej obvykle nosila.
"Víte co?" navrhla Niki. "Vzala jsem si na cestu kousek meláje. "Pojďte, sedneme si chvíli na pláž."
A co že je to vlastně ten meláj? Taková sladká pochoutka, podobná karamelu, vyráběná pouze na souostroví Okarua z plodů zdejších melájovníků. Ve velkém množsví je meláj zdraví nebezpečný, v malém však neobyčejně chutný.
Zacímco seděli, pochutnávali si na meláji a sledovali moře, ani si nevšimli, kdo se k nim blíží za jejich zády.
"Kdo to tady tak funí?" zabrblala Bětka, ale nenamáhala se otočit. Honza se jako první ohlédl a lekl se.
"PO-POZOR!" vyjekl.
Stálo za nimi nějaké hnědé zvíře s poměrně velkou hlavou a ocasem, podobné psovi s velkýma ušima trochu jako králík. Když Honza vykřikl, dalo se na útěk ale ne s prázdnou - v tlamě držel obal s mobilem Bětky a nesl jej pryč. Po pár krocích se ale zatavil, otočil se a zahleděl se na ně, jakoby se jim vysmíval.
"Můj telefon!" vykřikla Bětka a vstala. "Chyťte to zvíře!"
"Ne-není to nebezpečné?" ptal se Vítek.
"To je mi jedno, jestli je nebezpečné nebo ne!" vyhrkla Bětka "Musím ho nějak získat zpátky!"
"Ale jak?" namítl Vítek.
"To zvíře je přece eurys - něco jako domácí mazlíček Okaruánců," vzpomněla si Niki. Obvykle bývá ochočený."
"Víš to jistě?" ujišťoval se Honza.
Jeho sestra přikývla.
Bětka opatrně vyrazila za tím zvířetem a ostatní po špičkách za ním, aby ho nevyplašili.
"Mám nápad", sdělila Niki a zastavila se. "Rychle - nemáte někdo nějaké maso nebo něco takového?" obrátila se v rychlosti na ostatní.
"Mám chleba se salámem", vzpomněl si Honza a zachvíli jej opravdu vytáhl z batohu. "Chceš ho nalákat na ten salám?"
"Jestli bude chtít, ten salám sežrat, musí pustit z tlamy ten mobil," prohlásila Niki, natáhla se a hodila salám kousek před euryse. Zvíře přišlo k salámu, očichalo jej, ale Bětčin mobil z huby nepustilo. Odvrátilo se od nich vydalo se dál k hustému houští opodál.
"Sakra, nějak se mi to nelíbí," šeptla Niki.
"Pojďte za ním, nebo ten mobil už neuvidím!" zasyčela Bětka. Rozešli se, nyní už rychlejším tempem, a jen doufali, že nebudou muset jít skrz to křoví. Eurys je ale naneštěstí zavedl právě tam a tak jim nezbývalo než pokračovat. V houští byla tma a těsno. Ideální místo pro zvíře, které chce najít skrýš před člověkem. Honza šel jako první. Cestou se po všech oháněly větve stromů, keřů a rostlin. Některé rostliny měly také hodně pichlavé ostny, které se jim zarývaly do kůže. Euryse před sebou viděli jen velmi matně a po chvíli jim zmizel z očí úplně.
Honza na okamžik zastavil a snažil se najít, kde je Eurys. Ušli sotva sto metrů, přesto jim připadalo, jako by zdolali alespoň kilometr. Pak uslyšeli nějaký šelest asi byl zhruba padesát metrů před nimi. To muselo být to zvíře. Vydali se za tím zvukem. Pak byli ale nuceni znova zastavit.
"Honzo, proč nejdeš dál?" chtěla vědět Bětka. Pak zjistila, že Honzu na chvíli zdržel kmen keře, který blokoval jedinou potenciálně průchozí cestu. Rychle odněkud z batohu vytáhl mačetu a párkrát se po kmenu ohnal. Stromek se po chvíli zříl pod nárazy mačety a oni šli dál. Pak keře zničehonic prořídly a mohli dokonce i utíkat. Eurys před nimi se na ně ohlédl a zjistil, že už jsou mu blízko. Zrychlil krok.
"No nazdar!" vykřikl Honza. Došli k místu, kde bylo houští tak husté, že by jím snad neprošel, ani kdyby se jím prosekával hodinu. A nešlo ho nijak obejít! Eurysovi se sice hravě podařilo projít skrz, ale jim ne a Honza věděl, že jsou ztraceni.
"Sakra!" rozčiloval se. "Už jsme ho mohli dohnat, ale co teď?"
Odpověď našel až Vítek.
"Tamhle je světlo!" upozornil a ukázal směrem, kde prosvítalo slunce, takže tam pravděpodobně byl konec houští. Všichni se rychle vrátili kousek nazpátek a vydali se tam. Byl to sice jiný směr, než jakým se vydal eurys, ale mohli se tam alespoň rozhlédnout po okolí. Když se octli venku z houští, zjistili, že stojí na louce. Chvíli mžourali do slunce, ale pak se začali rozhlížet. Stáli na kopci z jedné strany obklopené houštím a v údolí na opačné straně stála vesnička Světaloma. Je ale teď ale zajímalo něco jiného. Zajímalo je, jestli někde uvidí toho tvora.


A jak to bude dál?