Zoofilní pohádky

11. května 2017 v 16:20 | Tom |  Názory

"Miluju jedině draka!"
princezna Miroslava, Dračí Princ

V současných knihách,filmech a vlastně ve všem, co cílí na ženské publikum, objevuje podivný úchylný fenomén. Sága Stmívání, novodobá verze Červené Karkulky, Kráska a zvíře nebo Dračí princ. Uhádnete, co mají tyto příběhy společného? Možná ani ne. Jsou totiž divákům podávány tak, aby to vypadalo přirozeně, rádoby romanticky a tvůrci se mistrně vyhýbají ošemetným scénám. Člověku tak ani nepřijde, že tady něco nesedí. Když se nad tím ale trochu zamyslí, musí mu dojít, že tohle se přece pohybuje na hranici normálnosti. Jde vlastně o to, že všechny tyto příběhy určitým způsobem propagují sexuální úchylky. Nevěříte? Tak se nato pojďme podívat.

V sérii Stmívání sledujeme příběh Belly, která se zamiluje do upíra Edwarda. Dotyčný upír sice vypadá jen jako trochu vybledlý načesaný hezounek, ale počkat, co je to vlastně upír? Upír znamená nemrtvý a nemrtvý znamená oživlou mrtvolu. Takže naše milá Bella je vlastně nekrofilka. Posléze se ještě k tomu vrhá do vztahu s vlkodlakem Jakobem. Je tedy také zoofilka a hmm... děvka, jelikož podvádí svého původního přítele.

Když jsem poprvé slyšel příběh o Červené Karkulce, bylo to o dívence, kterou sežral vlk. Novodobí filmoví tvůrci to však museli překroutit, aby příběh seděl do současného trendu, a proto vznikla nová verze (2011). Je to o árijské sexbombě, kterou vlk (resp. vlkodlak) sice nesežral, ale zato ji s prominutím ošukal. Ta scéna sice byla na konci filmu vystřižená, ale podle dosavadního sledu událostí k ní prostě zákonitě muselo dojít. Nechybí zde ani druhý nápadník, mnohem sympatičtější, ten má však jednu hlavní nevýhodu. Je to totiž "jenom" člověk, takže asi není pro Karkulku dost fyzicky přitažlivý.

Trhák Kráska a Zvíře pojednává o Hermioně (promiňte, že jí tak říkám, ale obávám se, že na její první roli prostě jen tak nezapomenu), která se zamiluje do něčeho těžce identifikovatelného. Vypadáto jako kříženec lva a kozla, chodící vzpřímeně a narozdíl od vlkodlaků má alespoň tu slušnost, že chodí oblečený. Měl sice vypadat děsivě a odporně, tvůrci filmu se o to však ani náznakem nezasnažili, právě naopak.

Kde už nestačí vlci, upíři, ani kozlolvi, tam přichází drak. Snímek s názvem Dračí princ je o princezně unesené obávaným drakem, u které se ale záhy projeví něco jako Stockholmský syndom a skončí to slovy, která jsem citoval na začátku tohoto článku. Víc asi netřeba dodávat.

Shrek bojuje proti úchylnostem

Dnes již legendární video s názvem Shrek is Love, Shrek is Life vzbudilo u mnoha diváků pohoršení a negativní ohlasy. Jen málo kdo totiž pochopil, že se jedná o geniální satiru na současné trendy. Místo dívky ošukané upírem prostě jen pozorujeme příběh chlapce ošukaného zlobrem. Oba milostné vztahy jsou stejně nesmyslné, rozdíl je pouze v tom, že tvůrci Shrekovské satiry se nebáli odhalit divákům scény, které v ostatních filmech chybí, a dát tak najevo úchylitu toho všeho. To je taky důvod, proč se setkali se značným odporem. Byli zkrátka až moc upřímní.

Výsledek obrázku pro shrek is love shrek is life

Ještě něco na závěr. Nesnažím se se nijak shazovat kvalitu výše uvedených filmů. Většina z nich je dobře řemeslně natočená a dostaly ode mne i od ostatních poměrně příznivě hodnocení na ČSFD i na jiných recenzních webech. Jen se mi nelíbí, jaké poselství naší generaci přinášejí. Skoro to vypadá, jako by ženám už prostě nestačili mužští nápadníci a tak vyhledávají nějaké zajímavější zboží. Nezbývá mi než litovat, že jsem se nenarodil třeba jako vlkodlak. Věřím, že můj osobní život by se mnohonásobně změnil k lepšímu. Anebo jen prostě používám značou míru ironie. Vyberte si, čemu chcete věřit.
 

EDM vs Rock. Kdo vyhraje?

16. dubna 2017 v 14:54 | Tomáš Ďurďa
Teď mám slovo já, díky. Nakonec ho předám i Vám, nebojte.


"Existují dva hlavní typy hudby: Černá hudba a hudba přivezená z Evropy. Před deseti lety se objevil rock, který je směsicí těchto dvou typů. Hádám, že nyní dochází k tomu, že rock postupně odumírá. V příštích pěti letech se objeví nová generace hudby, kombinující zmíněné dva typy a ještě třetí element, založený převážně na elektronice. Dokážu si přestavit jedinou osobu, obklopenou mnoha elektronickými přístoji, nahrávkami, a nastavením, která bude mluvit a zpívat za doprovodu těchto přístrojů."

Je až neuvěřitelné, že s touto volně přeloženou předpovědí příchodu elektronické hudby přišel Jim Morrison, člen skupiny The Doors, už v roce 1969. Co se stalo pak? Nejdříve všechno nasvědčovalo tomu, že se hudba bude skutečně tímto směrem vydávat. V sedmdesátkách přišlo Electro a Disco, v osmdesátkých Techno a House, v devadesátchách Hardcore a Drum and bass. Na začátku tisíciletí se přihlásil ke slovu dubstep a v současné době se posluchače snaží zaujmout trap. Člověk žil v přesvědčení, že to takhle bude pokačovat napořád a že i ti poslední opožděnci se přizpůsobí modernímu trendu.

Není to pravda

Vypadá to, že i přes všechen pokrok v uplynulých padesáti letech stále většina lidí poslouchá hudbu ze staré školy. A o Češích to platí dvojnásob. Slyším to všude. V televizi, u svým známých, ale i neznámých, kdejaký náhodný člověk, kterého potkám se sluchátky na hlavě. Když se podívám na nástěnku plnou nadcházejících akcí, nevidím nic než samý rock, metal apod... Kabáti, Klus, Gott a tak dál. Kdo z nich se opravdu snaží být moderní? Nikdo. Vážně chceme poslouchat hudbu, kterou poslouchali naši rodiče a možná i prarodiče? Jasně, rock byl fajn, ale je čas jít dál. Jakožo začínající hudebník i oddaný poslučač EDM prostě odmítám udělat krok zpátky a produkovat něco takového. Chci jít dopředu, objevovat nové možnosti a chci, aby ostatní šli touto cestou se mnou.

Nedostatky?

Jako jeden z problému EDM vidím samotné DJe, lidi, které si člověk automaticky vybaví při vyslovení tohoto pojmu. Chlápek vrtící se za PC, který občas udělá nějaký přechod mezi songy, ale jinak vlastně neprovádí nic podstatného, rozhodně nevypadá jako opravdový hudebník. Publikum si neuvědumuje, kolik práce, dlouhé hodiny strávené o samotě, stojí za tím vytvořit takovou skladbu. Chybí jim ten vjem, že interpret skutečně vydává zvuky, které jim proudí do uší. Chybí tady ta dramatičnost, když se kytarista ladným pohybem zasekne rukou do strun, když bubeník mlátí hůlkami do všeho kolem sebe, když zpěvák odhaluje obsah své ústní dutiny, zatímco huláká do mikrofonu...

Přitom ale nesmíme zapomínat na výhody

Nesmíme zapomínat na to, že možnosti elektronické hudby jsou naprosto neomezené. Dnešní programy jsou schopné napodobit jakýkoliv známý zvuk: kytaru, piáno, zpěv nebo i klidně celý orchestr. Kromě toho dokáží vytvořit i nesčetné množství neznámých, ale zato fascinujících zvuků, z nichž mnoho ještě nikdo nikdy neslyšel.

Suma sumárum

Tím se dostáváme k mé vizi, která poněkud opravuje vizi Jima Morrisna z roku 1969:
Hudba budoucnosti bude kombinovat rock z vizuální stránky (tzn. projev na pódiu před publikem), zatímco její hudební jádro bude čistě elektronické. Budou převažovat několikačlenné kapely, používající speciální nástroje. Tyto nástroje budou vzhledově připomínat známé elementy, jako třeba kytaru, bicí nebo klávesy. Nebudou však samy o sobě vydávat žádný zvuk. Síla, délka a výška zvuku bude ovládána pomocí obdélníkového touchpadu na každém nástroji. Touchapd bude připojen na počítač, ve kterém bude přednastavena barva zvuku pro každý nástroj. Počítač v reálném čase provede analýzu dat z touchpadu. Výsledky zkombinuje ji s přednastavenými daty a výstup pošle do reproduktorů. Zvuky z těchto nástoju budou sice podobné fyzickým nástrojům, jejichž vzhled budou reprezentovat, budou však mnohem modernější a vyspělejší.

Podobné nástroje už sice existují, zatím ale bez povědomí široké veřejnosti. Pro ilustraci přikládám snímek digitální kytary vyráběnou firmou Misa:


















Nové vizuální podání ale pochopitelně nebude to jediné, co je potřeba k tomu, aby měla EDM zaručenou popularitu. Chce to nový styl. Už žádný dustep, techno, ani trap. Všechno smést ze stolu a začín odznova. Chce to bombu, něco neslýchaného, nového, něco co lidi doslova ohromí. Interpreti se bojí experimentovat, ale to je jediný klíč k pokroku. Uvídíme, jestli někam pokročíme, nebo zústaneme trčet v bažině minulosti i po další desetiletí.

No a to je ode mě všechno. Popřemýšlejte nad tím a napiště svůj názor názor ;)

RECENZE - Harry Potter a prokleté dítě

30. prosince 2016 v 15:05 | Tomáš Ďurďa |  Názory
Jak už to u mě bývá na Vánoce zvykem, objevil jsem pod stromečkem další knihu. Nebylo to nic jiného, než nový hit všech knihkupectví, scénář divadelní hry Harry Potter a prokleté dítě. Docela jsem se na ti těšil, a tak jsem se hned pustil na další výpravu do kouzelnického světa. Se čtením jsem byl hotov ani ne za dva dny. Jaké jsou moje dojmy?
Výsledek obrázku pro harry potter cursed child

Začnu hned titulní stranou, kde mě už při prvním pohledu praštilo do očí velkým písmem vytištěné jméno paní Rowlingové, která se ovšem pouze podílela na námětu, kdežto jméno skutečného autora, Jacka Thornea, se krčilo někde vespodu. Jako by se vydavatelství snažilo utajit, že tuto knihu nenapsala sama velká paní Rowlingová, ale nějaký relativně bezvýznamný scénárista. To je jenom takový postřeh, nic zásadního.

Nejdřív pozitiva. Chtěl bych vyzdvihnout už pouze fakt, že kniha je psána formou dramatu. Díky tomu je text pro čtenáře přehledněší a převládají zde podstatné dialogy nad zdlouhavými popisy krajin, budov, apod. V tomto směru u mě Prokleté Dítě jasně vede před předchozími knihami. Je zde také velké množství akce, kniha je poutavá a nenechá čtenáře vydechnout ani na chvíli, což je také důvod, proč se mi podařilo přečíst ji tak rychle.

A teď to horší, což je samotný děj příběhu. Ze začátku se kniha ještě drží při zemi - Mladý Albus se svým kamarádem Scorpiusem zažívají obvyklé problémy se začleněmím do kolektivu, zatímco staší generace (Harry, Hermiona) má zase nějaké trable v práci. Albusovy problémy se stupňují až do monstrózních rozměrů a jen se divím tomu, jakou s ním má Harry trpělivost. Vše se ještě zhorší, když se Albus se Scorpiusem dozvědí o obraceči času a rozhodnou se s jeho pomocí vzkřísit Cedrika. Pomáhá jim v tom jeho údajná sestřenice Delphi. Pak následuje slousta šílených situací. Uprchnou z vlaku do Bradavic (zde ta nezapomenutelná scéna s čarodějkou s vozíkem, která chodila po střeše vlaku s bodci místo rukou), vloupají se do ministerstva kouzel, a pak se vrátí o několik desítek let v čase. Mělo pro ně vážně cenu riskovat vše za záchranu člověka, kterého ani nikdy neviděli?

Po první cestě v čase se bohužel malinko změní jejich život přítomnosti. Aby to odčinili, Albus a použijí znovu obraceč času a poté absolutně změní dějiny kouzlenického světa, Voldemort je vzkřísen a je nsatolena jeho hrůzovláda. Albus je ztracen a Scorpius si tak musí poradit sám. Spojí se s Hermionou a Snapem a už potřetí se rozhodnou vyřešit situaci jak jinak než pomocí obraceče času (Snape přitom bez jediného slova šlechetně obětuje svůj život, přestože ani neví, jestli bude jejich plán vůbec fungovat). Když se pak vše vrátí do normálu, musím jen litovat profesorky McGonagallové, která si už ani neví rady s tím, jaký trest by jim za to všechno uložila.

Albus a Scorpius se poté rozhonout obraceč času zničit, ale objeví se mezi nim Delphi a ukáže se, že je Voldemortovou dcerou. Zmocní se obraceče a vydá se do doby, kdy Voldemort ztratil svou sílu (po vraždě Potterových), aby tomu mohla zabránit. Protože už nemají obraceč času a sami jsou proti ní bezmocní, chytrým způsodem předají zprávu rodičům. Ti jako na zavolanou získávají nový obraceč času a vydávají se za svými dětmi. Delphi je poražena a všichni se vracejí zpět do přítomnosti.

Z tohoto příběhu to vypadá, jakoby obraceč času byl řešením na jakékoliv kouzelnické problémy. Nelíbí se vám váš životní úděl? Vraťte se do minulosti a změňte si jej k lepšímu. Nebo k horšímu. Ale co kdyby obraceč používal každý? Ať už smrtijedi, bystrozorové či studenti? Co by nastalo? Milionkrát změněné dějiny, ve kterých se už nikdo nevyzná? Podle mě se tento nástroj vůbec neměl v kouzelnickém světe objevit. Myslel jsem si to už ve třetím díle Harryho Pottera a teď jsem se v tom utvrdil. Tolik k záporům.

Poté se v knize vyskytují ještě pasáže, ke kterým zaujímám víceméně neutrální postoj - scény, které se již objevily v předchozích dílech. Příliš mě nezaujaly, ale na druhou stranu se nestalo, že by mě nějak nepříjemně překvapily. Například okamžík, kdy se malý Harry od Hagrida dozvěděl, že je čaroděj.

Podtrženo a sečteno - kniha se sice kvůli pochybné dějové linii sice nevyrovná předchozím sedmi dílům, nicméně díky rychlému spádu a akci si určitě zaslouží víc než polovinu => 60% => 3 hvězdy z 5.
File:3 stars.svg

Toto všechno je pouze můj názor. Máte-li jiný, uvítám jakékoliv vaše komentáře :)
 


Jump in

23. listopadu 2016 v 10:57 | Tomáš Ďurďa |  Trocha poezie
Jezero

Bored of noise of hasty world?
I know the place for which you're seeking,
you'll meet soft grass and endless silence
so you will hear how threes are breathing.

Now put your clothes off,
you feel the fresh air on your skin,
it chills you a little bit,
but you're mind's still hot, still not fit.

Look, there's a lake in front you you,
pure water full of strength and powers,
jump in and forget all your troubles,
forget even that strife with him...

So jump in...


Konec světa?

12. září 2016 v 17:46 | Tomáš Ďurďa |  Knihy
Teď už jde o všechno. Celý svět je v nebezpečí a existují jen čtyři lidé, kteří mají moc s tím něco udělat.

Nejprve bylo slyšet klapání několika párů bot. Odhadem asi pět nebo šest lidí vcházelo do místnosti.
Pak promluvil (pochopitelně anglicky, v této knize ho ale uslyšíte v překladu) mužský hlas, který okamžitě poznala. Byl to americký prezident.
"Dobrý den, pánové, vítám Vás na schůzi pod krycím názvem Nebezpečí ze strany Ruska. Jak všichni víte, dlouholetou snahou naší země je získat si dominanci ve světě a také si ji udržet. Ale dominantní stát si přece nikdy nenechá od druhých vyhrožovat, nemám pravdu? Nenechá, aby jiné země zpochybňovaly jeho pozici, je to tak?"
Ozvalo se souhlasné mručení zúčastněných.
"Všem je Vám jasno, o jaké zemi mluvím", pokračoval hlas prezidenta. "A nejde je no výhrůžky nebo naše ponižování. Ta země zabírá až příliš mnoho míst na mapě a nemá pro nás žádný velký ekonomický význam. Když někoho nepotřebujeme, zbavíme se ho. Otázkou je, jak to udělat. V jakém stádiu jsme teď, pane ministře?"
"Jsme pouze v začátcích, pane prezidente", promluvil ministr obrany. "Provokace, kterými jsme Rusko dosud šimrali, ani zdaleka nebudou stačit na vyvolání konfliktu, a pokud v nich budeme pokračovat, hrozí, že naši občané odhalí naše úmysly."
"Pak je tu druhá možnost, a to nabídnutí v uvozovkách pomocné ruky Ukrajině", řekl prezident. "Myslíte, že když Americká vojska vstoupí do konfliktu na Ukrajině, bude to stačit k Ruské reakci?"
"Myslím, že nebude", odpověděl ministr. "Jsou sice agresivní, ale s námi si začinat nechtějí."
"Pak budeme muset vymyslet jiný způsob, jak chod věcí urychlit", prohlásil prezident.
"Jediná věc, u které jistě víme, že by vyvolala jejich odpověď, je přímý útok na Rusko. Samozřejmě to ale musí být řádně zakamuflováno, naši občané musí mít dojem, že to konáme ve věci většího dobra. Dokážete to zařídit, pane?"
"Pánové, víte přece, že moje propaganda dokáže udělat z bílé ovce černého havrana", odpověděl pobaveně ministr médií.
"Tohle ale bude mnohem větší sousto", připomněl prezident. "Povězte mi, co konkrétně hodláte udělat."
"Falešný útok Ruska na Pobaltí", prohlásil ministr médií. "Jsou dvě možnosti. Ta méně zábavná je, že zkrátka vypustíme do televize zprávu, že Rusko zaútočila například na Lotyššsko a povinností nás, Američanů, je samozřejmě našim spojencům z Nato pomoct. V médiích přitom použijeme počítačové modely místo vojáků. 3D design je dnes na špičkové úrovni. Ta druhá možnost je zábavnější. Naši vojáci reálně napadnou Lotyšsko, ovšem v přestrojení za Ruské vojáky."
"O té druhé možnosti by se dalo uvažovat", řekl skepticky ministr obrany. "Ale když použijeme naše vojsko, lidi by někoho z nich mohli poznat v televizi."
"Použijeme obě možnosti dohromady," prohlásil prezident. "Reálný útok sice provedeme, ale v televizi odvysíláme jen 3D modely. S tím, že nesmíme dopustit, aby se k našim lidem dostaly skutečné záběry."
"To zvládneme", přikývl ministr médií.
"Takže tím dostneme záminku vyřídit si to s Ruskem a jeho spojenci. A až vyhrajeme, zbyde už jen poslední velký nepřítel."
Chvíle ticha.
"Máte na mysli Islámský stát, pane?" otázal se ministr obrany.
Prezident se zasmál. "To není žádný velký nepřítel. Jen dotěrná moucha, která nepřestane bzučet, dokud ji nelapíte. Ale i tento "stát" sehraje v mém plánu velkou roli. Náš nepřítel, o kterém mluvím, je trochu víc na zápdě. Víte, o kom mluvím?"
Další chvíle ticha.
"O Evropě přece," dokončil prezident. "Jak jsme říkal, nikdo nemůže ohrozit dominantní postavení našeho státu."
"Chcete snad naznačit, že na ně máme zaútočit?" ozval se váhavě ministr obrany.
"My na ně nezaútočíme", usmál se prezident. "Zničí se totiž sami, kdž budou bojovat s Islámským státem."
"Jak chcete přesvědčit Evropu, aby zaútočila na Islámský stát?" zeptal se ministr zahraničí. "Po jedné prožité válce už se jim nebude chtít vyrhat do druhé."
"Vyprovokujeme je", prohlásl jednoduše prezident. "Provedeme několik terotristických útoků, které s ilidé ihned spojí s džihádisty. "Stovky mrtvých, tisíce raněných. To nenechá nikoho v klidu. Evropa zaútočí na Islámský stát, a my s nimi, i když jen formálně. My budeme jenom předstírat, že proti Islamistům bojumeme. Bez nás Evropa nevyhraje a shoří jako popel."
"To je přece nesmysl, Islámský stát nemá potřebnou techniku a jejich armáda má pouze desetitisce mužů", namítl minstr obrany, tentokrát už poněkud vzdorovitě.
"Tak ho musíme posílit", řekl prezident. "Pošleme jim tajně nějakých pár miliard. Musí to být hodně peněz na to, aby s nimi mohli porazit Eropu, ale zase málo peněz na to, aby porazili nás. Až bude totiž Evropa na kolenou, nastane poslední velká bitva, a to bitva Ameriky proti Islámskému státu. Tentokrát už se do ní ale doopravdy zapojíme. A samozřejmě také zvítězíme a pak budeme jedinou a neohrozitelnou světovou velmocí."
Ozval se potlesk všech zúčastněných.
"Zapomněl jste ještě na jednu drobnou hrozbu, pane prezidente", ozval se ministr médií. Co když Evropa naši zradu odhalí dřív, než tento celý plán stihneme provést."
"O jaké hrozbě přesně mluvíme?" zeptal se prezident.
"No, je šance, že by se Evropa mohla spojit s Ruskem."
"To by mělo katastrofální následky", připustil prezident zamyšleně.
"Co takhle vytvořit mezi Evropou a Ruskem nárazníkovou zónu?" navrhl prezidentův poradce.
"Dobře, a kde přesně?"
"Týkalo by se to Maďarska, Rumunska, Slovesnka, Polska a té mrňavé země, u které ani nevím, jak se jmenuje..."
"Myslím, že se jí říká Čečensko nebo tak nějak", hádal ministr zahraničí.
"Česko", opravil ho prezident.
"Na tom, nezáleží, obě jsou to stejné prdele", zasmál se ministr zahraničí a všichni okolo se k jeho smíchu připojili.
"Takže do těchto zemí navrhuji namířit naše rakety a také tam přesunout část našeho vojska. To by mělo stačit k zabránění jakémukoliv spojenectví mezi Evropou a Ruskem", shrnul to poradce.
"Nuže, pokud je to všechno, děkuji vám za vaši účast a porada j etímto ukončena", ukončil to prezident.
Ozvalo se šoupání židlí a kroky lidí vycházejících z místnosti. V tomto okamžiku nahrávka končila.


A jak to bude dál?


Dobrodužství se přesouvá do Černého lesa

12. září 2016 v 17:41 | Tomáš Ďurďa |  Knihy
Už to není vzdálená Okarua, ale Černý les, místo, které jakoby se nacházelo přímo za vašim městem či vesnicí. Stačí jen sebrat trochu odvahy a vydat se tam...

Výsledek obrázku pro dark forest

Přestože je výstup tolik zmohl, nezastavili se, protože les už se každou chvílí blížil. Konečně vjeli mezi první stromy. Chvíli se zastavili, oddychovali a pak pokračovali dál. Niki s Honzou museli obdivovat Bětku s Vítkem, jak se tady vyznají. Zanedlouho projeli už několik rozcestí a oni nikdy ani nezaváhali, kudy se mají vydat.
"Je tady hodně stop od divočáků", všiml si Vítek. "S těmi bych se teda nechtěl potkat."
"Bojí se tě víc než ty jich," uklidňoval ho Honza.
Uvědomili si, že se blíží k mýtině. Byla to ta stejná, po které šli dnes s otcem. A nebyli jediní, kdo na ní byl. Z opačného směru proti nim šel jeden muž - myslivec.
"To je strýc!" vyhrkla Bětka.
Když muž přišel až k nim, zastavil se a zeptal se: "Ahoj, co tady děláte?"
"Ahoj, my se jen jdeme podívat na dědovu chatu", vysvětlila Bětka.
"To je zvláštní", přikývl myslivec. "Zrovna sem tam chtěl jít taky. Nebude vám vadit, když vás doprovodím?"
"Ale ne, kdepak", usmála se Bětka.
"Copak tohle není tvůj děda?" zeptal se Honza tlumeně Vítka, když odbočili zpátky do lesa. Muž nevypadal zrovna nejmlaději, mohlo mu být přes šedesát.
"Ale ne, děda umřel už před lety", zavrtěl hlavou Vítek.
"To mmě mrzí."
Vtom ji Honza uviděl. Chata pana Hrušky se krčila ve stínu stromů, že by si jí člověk málem ani nevšiml. Bylo to stavení ještě z nepálených cihel s podivně malými dveřmi. Okna byla čtvercová. Strýc jako první došel ke dveřím, otevřel je, se čtveřicí za zády vstoupil dovnitř a naráz strnul.
"Proboha!", vyjeknul a zakryl si ústa dlaní.
"Co se děje?" chtěla vědět Bětka, která vstoupila hned po něm. Podívala se na podlahu chaty a ihned zjistila, co strýce tak vylekalo.
Na špinavé dřevěné podlaze vedle starého stolu leželo něčí tělo. Nebožtík měl dlouhé husté světlé vousy, kudrnaté vlasy, knír a široká ústa. Byl oblečený ve starém hnědém kabátě, kalhotách a v černých botách. Ruce měl roztažené v nepřirozeném úhlu kousek dál od něj ležel velký černý cylindr, který bezpochyby patřil jemu.
"To snad ne!" zajíkla se Bětka. "Myslíte, že je....m-mrtvý?"
Strýc přiběhl k ležícímu, tělu a klekl vedle něj a zkontroloval jeho tep. Po chvíli vyděšeně obrátil k přihlížející čtveřici a vydechl: "On...on je mrtvý!"
"Víš to jistě?" ujišťoval se Vítek.
"Nebije mu srdce! A navíc už je docela chladný. Mohl umřít už včera nebo předevčírem", konstatoval strýc.
"Myslíte, že ho někdo zabil?" chtěla vědět Niki. Jen při tom pomyšlení jí běhal mráz po zádech.
"To nevím, ale v každém případě by jsme měli zavolat policii", řekl strýc a vstal od starcovy mrtvoly. Třásly se mu ruce.
"Já ji zavolám", nabídla se Bětka, přitom ale nespustila z ležícího muže oči.
"Nejdřív se odsud ale musíme ihned vyklidit", přikázal jim nekompromisně strýc. "Je možné, že stojíme na místě činu! Tak běžte, běžte!"
Čtveřice jen neochotně opustila chatu. Všichni se tvářili vyděšeně. Strýc vyšel jako poslední a zabouchl za sebou dveře.
Bětka mezitím vytáhla z kapsy svůj mobil a vymačkala číslo sto padesát osm. Sledována pohledy Niky, Honzy, Vítka a strýce si přiložila sluchátko u uchu a čekala, dokud se jí neozaval hlas operátora. Následoval krátký telefonát, při kterém stručně sdělila co se stalo a snažila se co nejpřesněji popsat, kde se to stalo. Pak už jen mlčky čekali na příjezd policie.
Po chvíli se Bětce ozval z mobilu hlas policisty s žádostí, aby ho přesně navigovala místo, kde stáli. Nebylo to zrovna jednoduché, protože ani Bětka si předně nepamatovala, jak se sem dostali, protože les moc dobře neznala. Proto se ujal slova strýc.
Po několika dlouhých minutách konečně uviděli světla policejních vozů. Byl dva a za nimi jela ještě sanitka. Auta zastavila na mýtině. Vyšli z nich čtyři policisté a jeden lékař a jeden lékař a zamířili k chatě. Když došli dovnitř, lékař ohledal mrtvé tělo a poté se práce ujali policisté. Ohraničovali místo policejní páskou, hledali stopy okolo chaty (žádné ale očividně nenašli) a nakonec vynesli tělo zakryté plachtou z chaty ven a bylo zavezeno na soudní pitvu.
Niki, Honza, Bětka, Vítek a strýc zprvu jen sledovali, jak policisté neustále pobíhají okolo a nikdo si jich příliš nevšímal. Až když bylo tělo odvezeno, přišel k nim jeden z policistů a položil strýci několik otázek.
Právě ve chvíli, kdy se ho policista ptal, kdy naposledy navštívil strýc svoji chatu, se někde daleko za chatou ozvalo hlasité zavytí, při kterém jim naskakovala husí kůže. Strýc, který už měl odpověď na policistovu otázku jazyku, se zarazil.
"Co to bylo?" vyjekl. "To nebyl pes!"
"A co jiného?" opáčil policista.
"Vlci", zněla strýcova odpověď. "Takhle vyjí vlci."
Všech šest jich tam pár vteřin zůstalo zaraženě stát, jestli se zvuk ozve ještě jedno. Ozval, a ještě blíže než předtím. Dokonce i policista se zatvářil trochu vystrašeně, když ho uslyšel. Bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by se v jejich lese vyskytovala vlčí smečka, pokud by měl ale strýc pravdu, vyvstávala otázka, jak se zrovna sem mohli vlci dostat a jestli můžou být i nebezpeční. Vítkovi přišlo skoro směšné, že se ještě před chvíli bál divočáků.



A jak to bude dál?


Tajemná Okarua pokračuje

12. září 2016 v 17:41 | Tomáš Ďurďa |  Knihy
Dobrodružství pokračuje...

"Á, tady jsou naše staré dobré loďky!" prohlásil Honza, když uviděli dvě malé pramice uvázané opodál motorového člunu.
Právě tyto loďe před dvěma lety používali při svých výletech na moři. Jejich obsluha byla samozřejmě mnohem fyzicky náročnější než u strýcova člunu, a rychlost také nebyla nijak strhující, ale bylo jim jasné, že strýc by jim svou chloubu za nic na světě nepůjčil. A tak jim nezbývalo nic jiného než na ně nasednout. Na první lodi se chopil vesel Honza a na druhé Vítek, stejně jako před dvěma lety. Pak už vypluli od pevniny.
"Ostrov Dlouhán je víc na jihovýchod," upozornila je Niki po chvíli plavby a obě loďky jen nepatrně změnil směr. Cesta ubíhala pomalu. Propuli kolem malého skalnatého ostrova Mrtvého Muže a většího ostrova Hlubiny. Pak už se blížili ke Dlouhánu. Jejich lodě zakotvily na pláži východním cípu ostrova.
"Tak jsme tu", prohlásil Honza. "Nevíte, kolik je hodin?"
"Mám mobil," řekla Bětka. Zalovila v kapse a vytáhla jej. "Půl druhé," oznámila pak a zastrčila mobil zpátky do obalu, ve kterém jej obvykle nosila.
"Víte co?" navrhla Niki. "Vzala jsem si na cestu kousek meláje. "Pojďte, sedneme si chvíli na pláž."
A co že je to vlastně ten meláj? Taková sladká pochoutka, podobná karamelu, vyráběná pouze na souostroví Okarua z plodů zdejších melájovníků. Ve velkém množsví je meláj zdraví nebezpečný, v malém však neobyčejně chutný.
Zacímco seděli, pochutnávali si na meláji a sledovali moře, ani si nevšimli, kdo se k nim blíží za jejich zády.
"Kdo to tady tak funí?" zabrblala Bětka, ale nenamáhala se otočit. Honza se jako první ohlédl a lekl se.
"PO-POZOR!" vyjekl.
Stálo za nimi nějaké hnědé zvíře s poměrně velkou hlavou a ocasem, podobné psovi s velkýma ušima trochu jako králík. Když Honza vykřikl, dalo se na útěk ale ne s prázdnou - v tlamě držel obal s mobilem Bětky a nesl jej pryč. Po pár krocích se ale zatavil, otočil se a zahleděl se na ně, jakoby se jim vysmíval.
"Můj telefon!" vykřikla Bětka a vstala. "Chyťte to zvíře!"
"Ne-není to nebezpečné?" ptal se Vítek.
"To je mi jedno, jestli je nebezpečné nebo ne!" vyhrkla Bětka "Musím ho nějak získat zpátky!"
"Ale jak?" namítl Vítek.
"To zvíře je přece eurys - něco jako domácí mazlíček Okaruánců," vzpomněla si Niki. Obvykle bývá ochočený."
"Víš to jistě?" ujišťoval se Honza.
Jeho sestra přikývla.
Bětka opatrně vyrazila za tím zvířetem a ostatní po špičkách za ním, aby ho nevyplašili.
"Mám nápad", sdělila Niki a zastavila se. "Rychle - nemáte někdo nějaké maso nebo něco takového?" obrátila se v rychlosti na ostatní.
"Mám chleba se salámem", vzpomněl si Honza a zachvíli jej opravdu vytáhl z batohu. "Chceš ho nalákat na ten salám?"
"Jestli bude chtít, ten salám sežrat, musí pustit z tlamy ten mobil," prohlásila Niki, natáhla se a hodila salám kousek před euryse. Zvíře přišlo k salámu, očichalo jej, ale Bětčin mobil z huby nepustilo. Odvrátilo se od nich vydalo se dál k hustému houští opodál.
"Sakra, nějak se mi to nelíbí," šeptla Niki.
"Pojďte za ním, nebo ten mobil už neuvidím!" zasyčela Bětka. Rozešli se, nyní už rychlejším tempem, a jen doufali, že nebudou muset jít skrz to křoví. Eurys je ale naneštěstí zavedl právě tam a tak jim nezbývalo než pokračovat. V houští byla tma a těsno. Ideální místo pro zvíře, které chce najít skrýš před člověkem. Honza šel jako první. Cestou se po všech oháněly větve stromů, keřů a rostlin. Některé rostliny měly také hodně pichlavé ostny, které se jim zarývaly do kůže. Euryse před sebou viděli jen velmi matně a po chvíli jim zmizel z očí úplně.
Honza na okamžik zastavil a snažil se najít, kde je Eurys. Ušli sotva sto metrů, přesto jim připadalo, jako by zdolali alespoň kilometr. Pak uslyšeli nějaký šelest asi byl zhruba padesát metrů před nimi. To muselo být to zvíře. Vydali se za tím zvukem. Pak byli ale nuceni znova zastavit.
"Honzo, proč nejdeš dál?" chtěla vědět Bětka. Pak zjistila, že Honzu na chvíli zdržel kmen keře, který blokoval jedinou potenciálně průchozí cestu. Rychle odněkud z batohu vytáhl mačetu a párkrát se po kmenu ohnal. Stromek se po chvíli zříl pod nárazy mačety a oni šli dál. Pak keře zničehonic prořídly a mohli dokonce i utíkat. Eurys před nimi se na ně ohlédl a zjistil, že už jsou mu blízko. Zrychlil krok.
"No nazdar!" vykřikl Honza. Došli k místu, kde bylo houští tak husté, že by jím snad neprošel, ani kdyby se jím prosekával hodinu. A nešlo ho nijak obejít! Eurysovi se sice hravě podařilo projít skrz, ale jim ne a Honza věděl, že jsou ztraceni.
"Sakra!" rozčiloval se. "Už jsme ho mohli dohnat, ale co teď?"
Odpověď našel až Vítek.
"Tamhle je světlo!" upozornil a ukázal směrem, kde prosvítalo slunce, takže tam pravděpodobně byl konec houští. Všichni se rychle vrátili kousek nazpátek a vydali se tam. Byl to sice jiný směr, než jakým se vydal eurys, ale mohli se tam alespoň rozhlédnout po okolí. Když se octli venku z houští, zjistili, že stojí na louce. Chvíli mžourali do slunce, ale pak se začali rozhlížet. Stáli na kopci z jedné strany obklopené houštím a v údolí na opačné straně stála vesnička Světaloma. Je ale teď ale zajímalo něco jiného. Zajímalo je, jestli někde uvidí toho tvora.


A jak to bude dál?


Máme se bát války? (úvaha)

17. srpna 2016 v 14:46 | Tomáš Ďurďa |  Slohovky
Situace ve světě je za posledních pr let jen horší a horší. Z médií se dozvídáme o islamistech, kteří napadají "nevinné" Evropany a o vyhrocování vztahů mezi Ruskem a Západem. Většina z lidí před tím zavírá oči a žije si dál vlastním životem se slovy "Nás se to přece netýká...". Je to ale pravda? A nebo se doopravdy blíží konflikt, kterému média přezdívají "Třetí světová válka?"

Jak všichni víme, Rusko je ve válce s Ukrajinou. Putin si nejdřív natáhl ruku pro Krym, a ospravedlňoval to stejným způsobem, jakým Hitler ospravedlňoval obsazení sudet v roce 1938 ("Žije tam přece hodně Rusů"). Pak se natáhl i pro zbytek Ukrajiny (S jídlem roste chuť). Má i nějaké plány, které míří dále do Evropy anebo jde jen o novinářské žvásty? Rusko zatím ve své válce uplatňuje strategii, "zatloukat zatloukat, zatloukat". ("My neválčíme s Ukrajinou, my tam jen rozvážíme humanitní pomoc!"). Jejich výmluvy jsou směšně průhledné, na druhou stranu mi sankce proti Rusku nepřipadají jako dobrý tah, protože se tím celá situace ještě víc vyhrocuje.

Na druhé straně stojí EU a Amerika, která se podle se mě jen bude snažit přikládat do ohně, a hledá si na to vlastní výmluvy (My se přece jen snažíme udržet mír!). Jde jim jen o získání moci stejně jako Rusku. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby to nakonec byla Amerika, kdo vyvolá světový konflikt, i když to nemusí znamenat doslova. Američané můžou prostě jen dál provokovat ostatní a počkat, až jim někdo úder vrátí. To je skvělý způsob, jak vyvolat konflikt a zároveň si zachovat tvář před EU.

Jak by vlastně válka ve třetím tisíciletí vypadala? Žádné frontové linie a zákopy. Dnes se válčí spíše v rámci menších lokací, spíš to připomíná terorismus nebo banditismus. Na internetu se také můžeme dočíst, že se nebudou používat žádné zbraně, ale spíš klávesnice. :) Už teď totiž probíhá válka o to, kdo čemu v médiích uvěří... Já sám si to představuji jen jako spoustu strachu, násilí a tolik mrtvých, že nebude stát za to ani vyhrát, ani prohrát. Nemyslím si, že by bylo na tomto světě něco, za co by stálo vraždit se navzájem.

Právě kvůli hrozbě války vláda zavedla povinné odvody, s čímž samozřejmě nesouhlasím. Měla by se zvýšit propagace práce vojáka z povolání, a ne tam ty lidi tahat násilím. Výcvik nových vojáků také není zadarmo a naši ekonomiku to nejspíš bude stát draho...

Můj názor je, že podobné problémy existují jen kvůli politikům, kteří zneužívají svou moc k tomu, aby rozdmýchávali plameny války. Proč? Když se rozhodnou, že napadnou "kus země", na který mají zálusk, pošlou své občany někam do války pro smrt, zatímco oni si budou sedět v teplíčku a libovat si, kolik toho pro svůj stát udělali. Tak takhle ne! Žádný člověk ani skupina lidí by neměla mít noc na to, aby sama vyvolala takovýto konflikt. Jsem pro omezení moci politiků a svěření moci do rukou opravdových lidí, např. pořádáním více referend, na kterých by se rozhodovalo o těch nejdůležitějších věcech. Něco takového je ale hlavně v drtivé většině světa téměř nemožné. Druhou podmínkou udržení míru je, aby byli lidé ve svých státech spokojení, to znamená nějaká ta životní úroveň, to je druhá nemožná věc, když se podíváme kolem sebe.

Vypadá to, že pokud to takto půjde dál, tak se konfliktů jen tak nezbavíme. Naopak, s pokrokem budou horší a horší, a možná to dospěje tak daleko, že si kvůli nenávisti a touze po moci tuto planetu nadobro zničíme.

A pak že nemáš štestí (vypravování)

17. srpna 2016 v 14:38 | Tomáš Ďurďa |  Slohovky


Bylo pondělní ráno a patnáctiletý Mirek se dnes jako každý den vydal na cestu do školy. Moc se do ní ten den netěšil, protože hned první hodinu psali slohovku z češtiny. Protože jeho škola byla poměrně daleko, jezdil vlakem ještě se svým kamarádem Pavlem. Když došel na nádraží, Pavel už na něj čekal a vlak právě přijížděl k prvnímu nástupišti. Vyměnili si pozdravy a nasedli do vlaku.

Byli už na půli cesty do školy, když si Mirek náhle uvědomil, že mu něco chybí. "Asi jsem ztratil peněženku!" vyhrkl. To by ještě nebyl takový malér, jenže v peněžence vždy nosil svou měsíční vlakovou jízdenku, a jestli do jejich vagonu přijde průvodčí, nejen že nebude mít jízdenku, ale nebude ji ani mít čím zaplatit. "Půjčíš mi třicet korun?" prosil naléhavě Pavla, který ale jen zakroutil hlavou s tím, že nemá peníze. "Teda já dnes opravdu nemám štěstí," povzdychl si Mirek. Co teď? Rozhlížel se okolo. Nikdo ze spolucestujících mu peníze na jízdenku určitě nepůjčí. "Radši bych měl na příští zastávce vystoupit," usoudil Mirek. "Jestli přijde průvodčí, stejně mě vyhodí a ještě k tomu budu mít trapas." "Neblázni!" vyhrkl Pavel. "Někam se schovej!" "Kam?" zeptal se Mirek pochybovačně. "Třeba na WC," poradil mu kamarád pobaveně. "Co jiného mi zbývá...," řekl po chvilce přemýšlení Mirek. Zatímco se zvedl ze sedadla a mířil k WC, křikl za ním ještě rozesmátý Pavel: "Příjemnou cestu!"

Už ve svém úkrytu strávil asi deset minut, když se jejich vlak blížil k cílové stanici, a už ho to pomalu přestávalo bavit. Otevřel dveře od WC a vyšel ven rozhlížejíc se, jestli průvodčí náhodou není nablízku. Nebyl. Přišel k sedadlu, kde seděl jeho kamarád, který se mu opět začal smát a znovu se posadil. "Promiňte," oslovil starší ženu na vedlejším sedadle. "Už tady byl průvodčí?" "Ne," odpověděla s úsměvem. "Dnes se výjimečně jede zadarmo, copak to nevíte?" Mirek na ni chvíli překvapeně hleděl, zatímco se Pavel vedle něj rozesmál ještě víc. "A ty ses polovinu cesty schovával na záchodě!" To už se Mirek neudržel a rozesmál se také.

Když ten den přišli do hodiny češtiny, kde je čekala slohovka, Mirek už měl jasnou představu, o čem bude psát. Napsal o dnešní příhodě ve vlaku a už když dopisoval poslední slova, říkal si, že by tentokrát mohl mít oproti jiným slohovým pracím i za jedna. A skutečně, odpoledne už měla jejich učitelka jeho slohovku opravenou a Mirek z ní nedostal nic jiného než jedničku. "A pak že nemáš štěstí," řekl mu Pavel, když toho dne odcházeli ze školy.

Tajemná Okarua se představuje

17. srpna 2016 v 12:45 | Tomáš Ďurďa |  Knihy

Tento příběh jsem napsal už dávno, ale teprve teď jsem si řekl, že by mohl nastat čas se o něj podělit se světem :)
Představte si daleké souostroví, kde žijí podivná zvířata a staré kmeny domorodců, které se skrývají před náporem přicházející moderní civilizace. Přidejte si k tomu čtveřici kamarádů, která na toho místo přijíždí na prázdniny a dobrodružství může začít :) Zde je malá ukázka:

Niky a Honza stáli na břehu moře a pozorovali vodní hladinu před sebou.
"Podívej na tamhle ten ostrov," všiml si Honza kousku pevniny asi kilometr od nich. Byl to chlapec s relativně mohutnou postavou a světlými, téměř bílými vlasy. "Co myslíš, že tam je?"
"Nevím", pokrčila rameny jeho sestra Niky, hubená dívka s hnědými vlasy a pronikavýma zelenýma očima. "Můžeme tam zkusit doplout na téhle lodi." Ukázala na starou, ale poměrně prostornou pramici, která patřila jejich strýci. "Myslím, že strýci nebude vadit, když si ji na chvilku půjčíme."
Honza nadšeně přikývl.
Niky, Honza a jejich přátelé, sourozenci Bětka a Vítek, (se kterými se setkáme až později) právě trávili své vysněné prázdniny na pobřeží u souostroví Okarua. To všechno zařídili jejich strýcové, rovněž přátelé, kteří žili v této zemi již několik desítek let i se svými manželkami, a to ve dvou rodinných domech na okraji pláže. V jednom z nich bydleli Bětka s Vítkem a ve druhém Niky s Honzou. Tito dva sourozenci snili o nějakém pořádném dobrodružství, které tady prožijí. Zdálo se to jako naivní dětský sen, ale to ještě ani jeden z nich netušil, že se jim co nevidět vyplní.
Na výpravu, na kterou se právě chystali, ale nebylo vhodné jet jen tak. Oba si proto zaskočili do domu jejich strýce a tety pro batohy, a pak se vrátili k pobřeží. Nastoupili na palubu strýcovy pramice. Honza se chopil vesel. Ukázalo se, že dokáže loďku docela slušně rychle rozpohybovat, přestože to nikdy předtím nezkoušel. Vypluli směrem k neznámé pevnině. Když připluli blíž, zjistili, že je to jen seskupení několika skal, v jejíchž prostředu se tyčil dřevěný kříž. Vypadalo to zde ponuře, až téměř strašidelně.
Honza si na okraji jedné ze skal všiml cedule s nápisem Zákaz Vstupu. "Sem se nesmí", prohlásil.
"Nevadí, stejně se mi to tady vůbec nelíbí", prohlásila Niky. Další kilometr před nimi ale viděla jiný kus pevniny, kterého si před tím nevšimli, protože výhled na něj zakrývaly tyto skály.
"Poplujeme tam?" zeptal se Honza.
"Že váháš," usmála se Niky.
Pokračovali tedy ke druhému ostrovu. Trvalo jen pár desítek minut, než dopluli k jeho břehům. Zakotvili zde loď. Všimli si, že o kousek dál kotví ještě jiná pramice, ale nevěnovali jí příliš pozornost a vykročili na pevninu ostrova. Stanuli na prostorné písčité pláži a před nimi se nacházel palmový les.

Výsledek obrázku pro island

"Hele, vidím tady pěšinu", ukázala Niky na úzký otvor mezi palmami. "Kam to asi vede?"
"No, existuje jen jediný způsob, jak to zjistit", ušklíbl se Honza. Hnáni zvědavostí se vydali do hloubi ostrova.
Procházeli skrz nefalšovanou divočinu. Okolo sebe slyšeli podivné zvuky, které musely patřit zdejším zdejším zvířatům. Žádného živého tvora ale nezahlédli a nebyli si jistí, jestli by vůbec bylo bezpečné se s nějakým setkat. Ušli ani ne pár set metrů, když si Niky něčeho všimla a zastavila se.
"Honzo, pojď sem", řekla. Pár desítek metrů od pěšiny se nacházela snad dva metry široká díra vedoucí do země. Jako studna to rozhodně nevypadalo.
"Mohli bysme se tam dolů podívat," navrhl nadšeně Honza.
"Já nevím, myslíš, že je to bezpečné?" zněla Nikyna reakce.
Honza se ale nenamáhal s odpovědí. Pro všechny případy měl v batohu horolezecké lano. Vytáhl jej, jeden konec přivázal k blízké palmě a druhý spustil do otvoru v zemi. Nejprve slezl dolů on sám a pak i Niky. Dole byla úplná tma. Niky vzala svůj mobilní telefon a rozsvítila.
"Vede odsud nějaká chodba", oznámila tajuplně. Byl to asi dva metry vysoký kamenný tunel, který byl pravděpodobně součástí nějaké jeskyně.
"Prozkoumáme to", řekl Honza. A šli chodbou. Asi po dvaceti metrech se ale chodba rozdvojila a oni si museli vybrat, kudy se vydají. Po dalších dvaceti metrech bylo další rozcestí a pak další.
"Hlavně si musíme pamatovat, kudy jsme šli, jinak se tady ztratíme", nabádal Niky Honza. I přesto ale pochvíli zabloudili a marně si snažili vzpomenout, kudy sem vlastně přišli.
Pak si Niky všimla něčeho, co leželo na zemi. "Je tu nějaký papír", upozornila a zvedla jej.
Nikdo z nich v tu chvíli netušil, že se k nim zezadu přibližuje nějaká postava. Byl to někdo v černém plášti s kápí a s chůzí tak tichou, že zanikla v ozvěnách jejich hlasů. A byl stále blíž a blíž...
"Něco je tu vytištěno - vypadá to jako nějaký útržek z knihy", řekla pak Niky. "Ale konce i začátky řádků chybí, takže to nedává vůbec žádný smysl." Ukázala papír Honzovi, aby se přesvědčil.
Oba došli k názoru, že se na papíře neskrývá nic pozoruhodného a Niki se ho už už chystala zahodit. V tu chvíli si Honza všiml postavy, která už stála jen metr od Nikyiny hlavy a ruce neznámého se vztahovaly k jeho sestře.
"POZOR!" vykřikl, už ale bylo pozdě. Postava popadla Niky za ruku a vythla jí papír z ruky. Pak se otočila a rozeběhla se zpátky do temna chodby.
"Za ním!" vykřikl Honza. "Ukáže nám cestu ven!"
Rozeběhli se za neznámým mužem. Honza se řítil chodbami, jak nejrychleji uměl, přesto se k němu vůbec nepřibližoval a vždy viděl jen cíp jeho pláště, jak mizí za rohem chodby. Pak naráz uviděl světlo a věděl, že se blíží k východu z jeskyně. Byl to ale jiný východ, než kterým sem přišli. Když vyběhl z jeskyně, zjistil, že se nachází jen kousek pod vrcholem jednoho ze zdejších kopců. Postava v plášti už mezitím běžela z kopce a mířila směrem k protějšímu vrcholu, za kterým se nacházela pláž. Honza přesto stále běžel za ním. Kdo byl ten muž a proč mu tolik záleželo na nějakém cáru papíru? Byl odhodlaný to zjistit. Odvaha tohoto ani ne dvanáctiletého chlapce byla až překvapivá. Byl sice na svůj věk nadprůměrně silný, s dospělým člověkem by ale nemohl měřit síly. Přeskakoval hrboly, kameny a už se k neznámému přibližoval, když v tu chvíli...
"AUU!" vyjekl, když se mu noha zapletla do kořenu stromu a spadl na zem obličejem napřed. Když se znovu podíval před sebe, postavu v kápi už neviděl.
"Už ho nedoženu", vztekal se. V tu chvíli uviděl na stromě, o jehož kořen právě zakopl, další útržek papíru. Vypadal úplně stejně jako ten první. Text bez konce a začátku, na první pohled nesmyslný.
Tentokrát už věděl, že to není jen obyčejný útržek, ale tajemství, které je potřeba vyřešit. Sám to ale nedokázal potřeboval k tomu Niky a její chytrou hlavu. Ale kde vlastně je? Ohlédl se a zděšeně si uvědomil, že Niky ještě stále nevyběhla z jeskyně. Musí ji najít.
Vrátil se k jeskyni. "Niky!" kde jsi?" Zvolal do černa chodby
Za chvíli uslyšel Nikyinu odpověď: "Jsem tady! Ale ztratil ses mi, tak jsem se bála jít dál, abych tady zase nezabloudila."
"Dobře, pojď po mém hlase. Dokážeš to?"
"Snad jo..."
Asi za pět minut se jeho sestra konečně vynořila z jeskyně. Vypadala vystrašeně. "Co to mohlo být za člověka?" ptala se ho.
"Nevím, ale našel jsem tohle", řekl Honza a podal jí druhý kus papíru.
"Mohla by tam být nějakým způsobem přeházená písmena, to znamená, že by to mohl být anagram", řekla pak. "Můžeme se pokusit to rozluštit, ale ne teď. Teď bych se už radši co nejdřív vrátila domů. Možná ten neznámý bude chtít i tenhle kus papíru, takže dokud ho máme, jsme v nebezpečí."
"Jen klid, zahnal jsem ho na míle daleko", ušklíbl se Honza.
Vykročili směrem k protějšímu kopci. Když ale vystoupili na vrchol, uviděli něco co, je ohromilo. Na pláži pod nimi byla postava v kápi. A šla k jejich pramici.
"Chce uplavat na naší lodi!" vykřikl Honza. Rozběhli se k pláži. Bylo už ale pozdě. Neznámý se odrazil od břehu a pádloval od břehu směrem na západ. Když už byl několik metrů od pláže, poznali, že jejich běh je marný, a zastavili.
"No bezva!" rozčiloval se Honza. "To jsem zvědavý, jak se teď dostaneme domů!"
"Možná by to šlo na támhletom", řekla Niky a ukázala kousek napravo, kde byla zakotvena druhá loď. Jen nevěděli, komu patřila. "Mohli bysme toho člověka poprosit, jestli by nás na ní nesvezl."
"To bysme ho nejprv tady museli najít", odsekl Honza.
"Nebo počkáme, až přijde", navrhla Niky.
Oba dva ještě pozorovali jejich vzdalující se loď, kterou jim ukradl zakuklenec.
"Myslím, že pluje k tamhletomu ostrovu", usoudila Niky a ukázala na pevninu, který se nacházela asi dva kilometry od nich. "Musíme se tam dostat."
Sešli dolů na pláž, posadili se do písku poblíž druhé lodi a čekali, až přijde její vlastník.
"Už tu sedíme snad věčnost a ten člověk pořád nikde", stěžovala si Niky, když uplynula asi hodina.
"Mohli bysme zkusit jít po jeho stopách", navrhl Honza a ukázal na otisky bot vedoucí od lodi směrem k severu.
"Dobře, tak jdeme", přikývla Niky.
Zvedli a odešli do hloubi ostrova. Stopy je vedly na severovýchod ostrova. Ať ale šli dál a dál, stále nomohli najít člověka, kterého hledali. Pak jeho otisky zmizely. Všimli si, že dochází ke konci ostrova, protože mezi stromy postupně prosvítalo slunce. Když vyšli na světlo, ohlédli se k místu, kde stála loď neznámého návštěvníka. A pak si všimli něčeho, co připlouvalo k tomu místu. To by mohla být jejich spása. Jen škoda, že jsou tak daleko. Přoč jen tam jeden z nich nezůstal?
Rozeběhli se přes kopec k tomu místu. Když doběhli na vrchol, odkud byl rozhled, uviděli, že jde o loď, která se téměř podobala té jejich. Kdo by to mohl být? Niky tomu ale nevěnovala pozornost, protože v tu chvíli někoho zahlédla něco, co se pohnulo za stromem na protějším kopci a sledovala to místo přes Honzůvův obličej.
"Někdo se tam schovává!" pošeptala.
Pak se postava pohnula a s hrůzou zjistili, že se jedná o postavu ve stejném oblečení jako neznámý, kterého spatřili předtím v jeskyni.
"To ale nemůže být on", kroutil hlavou Honza. "Neviděli jsme, že by se vrátil a na pláži ani není jeho loď - chci říct naše loď."
"Podle mě je to jeho kumpán", pošeptala mu Niky.
"A vsadím se, že je to ten muž, kterému patřily ty otisky nohou", šeptala Niky. "Uvidíme, co má za lubem."
Postava za stromem stejně jako ona s Honzou zamračeně sledovala přibližující se loď. Podle jejího výrazu šlo soudit zlobu k připlouvajícím lidem, možno taky nervozitu, něco ve smyslu že tu oni nejsou příliš vhod.
"Hele, teď jde k pláži" oznámil Honza a nepřestával muže podezíravě pozorovat. "Jde za těmi lidmi, co připlouvají. "Co jim asi chce?"
Loď nových návštěvníků ostrova (byli dva, jak Honza spočítal) už stála na břehu. Lidé Honzovi někoho připomněli. Nebo možná ani ne. Neviděl je zblízka, takže to nemohl posoudit. Právě v tu chvíli se muž v kápi vynořil z lesa dole na pláži jen kousek od nich. K Niky a Honzovi doléhaly vzdálené hlasy rozhovoru zakuklence a dvou návštěvníků. Některým slovům nerozuměli, ale i tak si mohli domyslet, o co v rozhovoru jde.
"Co tady děláte?" obořil se neznámý v kápi na ty dva. Měl mužský hlas.
"No, my...", ošíval se první, vystrašený mužovým drsným hlasem i jeho zjevem. "...se tu sháníme", pokračoval koktavě, "po k-kamarádech, v-víte? Jedné holce a klukovi, viděli jsme je sem plout, ale už se nějak dlouho nevracejí".
Honzovi a Niky v ten okamžik došlo, kdo jsou ti lidé a po kom se shání. Po nich! Jsou to totiž jejich kamarádi Bětka s Vítkem.
"Ne nikoho jsem tu neviděl", bručel neznámý muž, "a zmizte, je tu můj pozemek!", načež si založil ruce v bok a počkal, až Vítek a Bětka odplují pryč. Niky a Honza si vůbec nemysleli, že tenhle ostrov patří tomu zakuklenci a tudíž, že si on vymýšlí, aby se zbavil Bětky a Vítka. Opravdu podezřelé. "Tak my radši plujeme jinam", řekla Bětka.
"To bych vám radil", zamumlal muž a zmizel do lesa, když už Bětka s Vítkem vypluli od pevniny. Niky nahlas přemýšlela, jestli mají zakřičet na Bětku a Vítkem, ale zbystřit tím pozornost toho nebezpečně vypadajícího muže.
"Ále", odfrkl si Honza. "Co by nám moh udělat? Vždyť tu nic špatného neděláme. Spíš on se mi zdá, že má něco za lubem..."
"Já nevím, vypadá fakt hrozivě... Možná bychom mohli vymyslet něco jiného."
Než ale stačila něco vymyslet, všimla si, že se Bětka s Vítkem na lodi plaví k tomu podivnému ostrůvku, kolem kterého pluli na cestě za tímto ostrovem. Pak na něm vystoupili. Ostrov nebyl od Niky a Honzy příliš daleko, zhruba několik stovek metrů, takže je stále mohli vidět.
"Asi by na tom ostrově neměli kotvit," řekla Niky, když je pozorovala. Vždyť jsme u něho viděli výstrahu, že se tam nesmí! Třeba tam je nějaké nebezpečí," polekala se.
"A jaké?" divil se Honza pochybovačně. "Nanejvýš, že je tam píchne komár."
"To by tam určitě dávali tu výstrahu", řekla ironicky Niky.
"Tak na ně zavolejme,", řekl Honza. "Ten chlap už stejně odešel."
Niky se rozhlédla a opravdu. Muž v kápi na pláži už dávno nebyl. Doufala, že už je dost daleko od nich.
"Jen jestli nás Bětka a Vítek uslyší, taková dálka", pochybovala Niky.
Aby byli Bětce a Vítkovi co nejblíž, začala sestupovat z kopce, na kterém měli před chvílí svou "pozorovnu", na pláž.
"Tak jo", zvolala Niky, když byli dole. "Až napočítám do tří, společně zahulákáme 'Bětko', jo?
Honza přikývl a Niky se otočila směrem k moři. Začala odpočítávat, zatím co se Honza zhluboka, slavnostně nadechl. "Raz, dva, tři..."
"BĚTKO!"
Nevšimli si ale žádné reakce těch dvou na protějším ostrově. Niky rozhodla ještě jednou na ně zavolat, tentokrát pro změnu zahulákali: "VÍTKU," ale opět uslyšeli jen vlastní ozvěnu.
"Museli bysme křičet ještě dvakrát hlasitěji, aby nás uslyšeli", postěžoval si Honza.
"Ještě jednou," odsekla odhodlaně Niky.
"BĚTKÓ! VÍTKŮ!"
V ohlušujícím řevu ve snaze přivolat Bětku a Vítka ani Niky a Honzu nenapadlo, že se k nim muž v kápi blíží. Pomalu, potichu. Za chvíli už je u nich. Stál jim téměř za zády, ale oni ho neviděli. A on se je právě chystal překvapit. Ti se leknou. Honza už se sice otáčel, ale to už se za nimi ozval hlas muže.
"Ale ale!" překvapil je a oba se strašně vyděsili, Niky dokonce leknutím nadskočila. Stál před nimi. A podle té části obličeje, kterou viděli odkyrytou, poznali, že se díval velmi rozzlobeně. Až rozzuřeně snad. A pak spustil.
"Kde máte ty dopisy?" křičel na nechápavou Niky s Honzou. "Navalte je a rychle! Jak jste se o nich ksakru dozvěděli?"
Niky ani Honza nevěděli nic o dopisech, a Honza vystrašeně zakuňkal: "My nemáme žádné dopisy..."
"Cože?" vyštěkl ten chlap. "Nemáte?" "Na to vám neskočím"! "Radím vám, aby jste je vydali dobrovolně, než vám to vysvětlím ručně!!!"
Co po nich to chlapisko k čertu chce? Pak to Niky došlo. Ten muž asi myslí ty papíry, co před chvílí našli. Proč muž ty dopisy, jak on říkal, chtěl, sice netušili, ale byla ochotná mu dát alespoň ten jeden, který měli, než aby jí nebo Honzovi ublížil.
V tu chvíli ale uviděla záchranu. Po moři se k nim plavili Bětka a Vítek! Takže přece jejich volání uslyšeli. Sláva! Niky si oddechla. Odvrátili se od toho příšerného muže a co nejrychleji se snažili utéct směrem k jeijich lodi. Rychle, ať už jsou tam a plujou hodně, hodně daleko. Niky už nasedla do lodi. Honza také. Honza převzal po Vítkovi pádla, začal tak rychle pádlovat, jak jen to šlo, a frčeli si to pryč. Muž za nimi ještě kousek běžel po moři, ale jejich loď byla naštěstí rychlejší a nechali jej za sebou. Jak příjemný pocit. Ještě za nimi něco brblal, ale toho si už nikdo z nich příliš nevšímal.
"Teda, díky že jste nás od něj zachránili", děkoval Honza. "Myslel jsem, že mě chce opravdu zmlátit...", mluvil k Bětce s Vítkem, kteří se teď tvářili velmi vítězoslavně.
"Ó, to nic nebylo", usmál se Vítek, hubený a vysoký hoch, kterého byste nepotkali jinak než v jeho oblíbeném pruhovaném triku. "Mě by spíš zajímalo, co to bylo za chlapa", zeptal se.
Niky Bětce a Vítkovi povyprávěla o všem, co se jim stalo na ostrově, ze kterého odplouvali. O tajemné postavě, která uplavala na jejich lodi i o jeho kumpánovi a o podivných dopisech.
"Já jen nechápu, jak může být někdo takhle nepříjemný" podotkla Niky na adresu druhého neznámého. "Jo, přidal se Honza. "Ten haljzl si myslí, že když my jsme na výletě tak k nám najednou přiběhne, začne na nás řvát a ještě nám vyhrožuje, že nás zmlátí.
"Vypadal, jako by byl nějaký z těch kriminálníků jako třeba zloděj, nebo lupič," řekla Niky.
"Máš pravdu", uznala Bětka vážně. Tato dívka měla narozdíl od bratra nějaké to kilo navíc, byla drobného vzrůstu a její oblékání se vždy podřizovalo módě. "Normální muž by si tohle nedovolil, když jsme ani neudělali nic špatného."
"Je to fakt hrůzostrašný", otřásl se Vítek. "Nechtěl bych být na vašem místě. A když jste mluvili o té první postavě, tak kam vůbec na té vaší lodi odplula?" ptal se.
"No, odplul na támhle ten ostrov", odpověděl Honza a ukázal tím směrem.
"Aha," přikývl Vítek. "To je ostrov Kamaya".
"Cože?" ptal se překvapeně Honza. "On se tak jmenuje?"
"No jo", odpověděl Vítek. "Zdejší ostrovy mají podivná jména", uznal.
"Velmi", doplnil udiveně Honza.
"Ale na těchto ostrovech jsou i podivnější jména", pokračoval Vítek. "Třeba ten, ze kterého zrovna plujeme, se jmenuje Rogoga. "A ta skála, kde jsme byli s Bětkou před chvíli, se jmenuje ostrov Mrtvého muže."
"Zajímavé", podotkl Honza.
Honza už pádloval pomaleji, protože už byli téměř u ostrova jménem Kamaja. Byl to trochu větší ostrov než Rogoga. A také si všimli, že na rozdíl od Rogogy je obydlen. Palmy zde rostly pouze na okraji pláže a za nimi se rozprostíralo větší město. Všimli si malého přístavu, který se rozprostíral na jižním běhu ostrova a vydali se k němu. Tam zakotvili loď. Po lodi Niky a Honzy zde ale nebylo ani stopy, a po postavě, která jim ji ukradla, také ne.


A jak to bude dál?


Kam dál