Something unbelievable

8. července 2017 v 13:02 | Tom |  Trocha poezie

I have seen something unbelievable,
it's in your heart,
i have seen something unbelievable,
is it music? Is it love?

I have seen something unbelievable,
it's on your eyes,
shining stars are reflected so appreciable,
it's a magic. And it is nice.
 

Lionz

7. července 2017 v 17:43 | Tom |  Trocha poezie

We are never losing our power,
we're chasing ourselves like the hunger lions,
there will always be that desire,
but we're stucked with fighting with all of that science.

Standing twosome, face to face, tighter,
both coming closer, carefully, very slow,
we are ready to savage each other,
but we are never gonna wanna let it know.

(Wub wub wub bwah ...)

Cut your claws into my furry skin,
find the pleasure in danger we turned (into),
cause the one, who always plays with fire,
can very easily and instantly get burned.

(Wub wub wub bwah ...)

Zoofilní pohádky

11. května 2017 v 16:20 | Tom |  Názory

"Miluju jedině draka!"
princezna Miroslava, Dračí Princ

V současných knihách,filmech a vlastně ve všem, co cílí na ženské publikum, objevuje podivný úchylný fenomén. Sága Stmívání, novodobá verze Červené Karkulky, Kráska a zvíře nebo Dračí princ. Uhádnete, co mají tyto příběhy společného? Možná ani ne. Jsou totiž divákům podávány tak, aby to vypadalo přirozeně, rádoby romanticky a tvůrci se mistrně vyhýbají ošemetným scénám. Člověku tak ani nepřijde, že tady něco nesedí. Když se nad tím ale trochu zamyslí, musí mu dojít, že tohle se přece pohybuje na hranici normálnosti. Jde vlastně o to, že všechny tyto příběhy určitým způsobem propagují sexuální úchylky. Nevěříte? Tak se nato pojďme podívat.

V sérii Stmívání sledujeme příběh Belly, která se zamiluje do upíra Edwarda. Dotyčný upír sice vypadá jen jako trochu vybledlý načesaný hezounek, ale počkat, co je to vlastně upír? Upír znamená nemrtvý a nemrtvý znamená oživlou mrtvolu. Takže naše milá Bella je vlastně nekrofilka. Posléze se ještě k tomu vrhá do vztahu s vlkodlakem Jakobem. Je tedy také zoofilka a hmm... děvka, jelikož podvádí svého původního přítele.

Když jsem poprvé slyšel příběh o Červené Karkulce, bylo to o dívence, kterou sežral vlk. Novodobí filmoví tvůrci to však museli překroutit, aby příběh seděl do současného trendu, a proto vznikla nová verze (2011). Je to o árijské sexbombě, kterou vlk (resp. vlkodlak) sice nesežral, ale zato ji s prominutím ošukal. Ta scéna sice byla na konci filmu vystřižená, ale podle dosavadního sledu událostí k ní prostě zákonitě muselo dojít. Nechybí zde ani druhý nápadník, mnohem sympatičtější, ten má však jednu hlavní nevýhodu. Je to totiž "jenom" člověk, takže asi není pro Karkulku dost fyzicky přitažlivý.

Trhák Kráska a Zvíře pojednává o Hermioně (promiňte, že jí tak říkám, ale obávám se, že na její první roli prostě jen tak nezapomenu), která se zamiluje do něčeho těžce identifikovatelného. Vypadáto jako kříženec lva a kozla, chodící vzpřímeně a narozdíl od vlkodlaků má alespoň tu slušnost, že chodí oblečený. Měl sice vypadat děsivě a odporně, tvůrci filmu se o to však ani náznakem nezasnažili, právě naopak.

Kde už nestačí vlci, upíři, ani kozlolvi, tam přichází drak. Snímek s názvem Dračí princ je o princezně unesené obávaným drakem, u které se ale záhy projeví něco jako Stockholmský syndom a skončí to slovy, která jsem citoval na začátku tohoto článku. Víc asi netřeba dodávat.

Shrek bojuje proti úchylnostem

Dnes již legendární video s názvem Shrek is Love, Shrek is Life vzbudilo u mnoha diváků pohoršení a negativní ohlasy. Jen málo kdo totiž pochopil, že se jedná o geniální satiru na současné trendy. Místo dívky ošukané upírem prostě jen pozorujeme příběh chlapce ošukaného zlobrem. Oba milostné vztahy jsou stejně nesmyslné, rozdíl je pouze v tom, že tvůrci Shrekovské satiry se nebáli odhalit divákům scény, které v ostatních filmech chybí, a dát tak najevo úchylitu toho všeho. To je taky důvod, proč se setkali se značným odporem. Byli zkrátka až moc upřímní.

Výsledek obrázku pro shrek is love shrek is life

Ještě něco na závěr. Nesnažím se se nijak shazovat kvalitu výše uvedených filmů. Většina z nich je dobře řemeslně natočená a dostaly ode mne i od ostatních poměrně příznivě hodnocení na ČSFD i na jiných recenzních webech. Jen se mi nelíbí, jaké poselství naší generaci přinášejí. Skoro to vypadá, jako by ženám už prostě nestačili mužští nápadníci a tak vyhledávají nějaké zajímavější zboží. Nezbývá mi než litovat, že jsem se nenarodil třeba jako vlkodlak. Věřím, že můj osobní život by se mnohonásobně změnil k lepšímu. Anebo jen prostě používám značou míru ironie. Vyberte si, čemu chcete věřit.
 


EDM vs Rock. Kdo vyhraje?

16. dubna 2017 v 14:54 | Tomáš Ďurďa
Teď mám slovo já, díky. Nakonec ho předám i Vám, nebojte.


"Existují dva hlavní typy hudby: Černá hudba a hudba přivezená z Evropy. Před deseti lety se objevil rock, který je směsicí těchto dvou typů. Hádám, že nyní dochází k tomu, že rock postupně odumírá. V příštích pěti letech se objeví nová generace hudby, kombinující zmíněné dva typy a ještě třetí element, založený převážně na elektronice. Dokážu si přestavit jedinou osobu, obklopenou mnoha elektronickými přístoji, nahrávkami, a nastavením, která bude mluvit a zpívat za doprovodu těchto přístrojů."

Je až neuvěřitelné, že s touto volně přeloženou předpovědí příchodu elektronické hudby přišel Jim Morrison, člen skupiny The Doors, už v roce 1969. Co se stalo pak? Nejdříve všechno nasvědčovalo tomu, že se hudba bude skutečně tímto směrem vydávat. V sedmdesátkách přišlo Electro a Disco, v osmdesátkých Techno a House, v devadesátchách Hardcore a Drum and bass. Na začátku tisíciletí se přihlásil ke slovu dubstep a v současné době se posluchače snaží zaujmout trap. Člověk žil v přesvědčení, že to takhle bude pokačovat napořád a že i ti poslední opožděnci se přizpůsobí modernímu trendu.

Není to pravda

Vypadá to, že i přes všechen pokrok v uplynulých padesáti letech stále většina lidí poslouchá hudbu ze staré školy. A o Češích to platí dvojnásob. Slyším to všude. V televizi, u svým známých, ale i neznámých, kdejaký náhodný člověk, kterého potkám se sluchátky na hlavě. Když se podívám na nástěnku plnou nadcházejících akcí, nevidím nic než samý rock, metal apod... Kabáti, Klus, Gott a tak dál. Kdo z nich se opravdu snaží být moderní? Nikdo. Vážně chceme poslouchat hudbu, kterou poslouchali naši rodiče a možná i prarodiče? Jasně, rock byl fajn, ale je čas jít dál. Jakožo začínající hudebník i oddaný poslučač EDM prostě odmítám udělat krok zpátky a produkovat něco takového. Chci jít dopředu, objevovat nové možnosti a chci, aby ostatní šli touto cestou se mnou.

Nedostatky?

Jako jeden z problému EDM vidím samotné DJe, lidi, které si člověk automaticky vybaví při vyslovení tohoto pojmu. Chlápek vrtící se za PC, který občas udělá nějaký přechod mezi songy, ale jinak vlastně neprovádí nic podstatného, rozhodně nevypadá jako opravdový hudebník. Publikum si neuvědumuje, kolik práce, dlouhé hodiny strávené o samotě, stojí za tím vytvořit takovou skladbu. Chybí jim ten vjem, že interpret skutečně vydává zvuky, které jim proudí do uší. Chybí tady ta dramatičnost, když se kytarista ladným pohybem zasekne rukou do strun, když bubeník mlátí hůlkami do všeho kolem sebe, když zpěvák odhaluje obsah své ústní dutiny, zatímco huláká do mikrofonu...

Přitom ale nesmíme zapomínat na výhody

Nesmíme zapomínat na to, že možnosti elektronické hudby jsou naprosto neomezené. Dnešní programy jsou schopné napodobit jakýkoliv známý zvuk: kytaru, piáno, zpěv nebo i klidně celý orchestr. Kromě toho dokáží vytvořit i nesčetné množství neznámých, ale zato fascinujících zvuků, z nichž mnoho ještě nikdo nikdy neslyšel.

Suma sumárum

Tím se dostáváme k mé vizi, která poněkud opravuje vizi Jima Morrisna z roku 1969:
Hudba budoucnosti bude kombinovat rock z vizuální stránky (tzn. projev na pódiu před publikem), zatímco její hudební jádro bude čistě elektronické. Budou převažovat několikačlenné kapely, používající speciální nástroje. Tyto nástroje budou vzhledově připomínat známé elementy, jako třeba kytaru, bicí nebo klávesy. Nebudou však samy o sobě vydávat žádný zvuk. Síla, délka a výška zvuku bude ovládána pomocí obdélníkového touchpadu na každém nástroji. Touchapd bude připojen na počítač, ve kterém bude přednastavena barva zvuku pro každý nástroj. Počítač v reálném čase provede analýzu dat z touchpadu. Výsledky zkombinuje ji s přednastavenými daty a výstup pošle do reproduktorů. Zvuky z těchto nástoju budou sice podobné fyzickým nástrojům, jejichž vzhled budou reprezentovat, budou však mnohem modernější a vyspělejší.

Podobné nástroje už sice existují, zatím ale bez povědomí široké veřejnosti. Pro ilustraci přikládám snímek digitální kytary vyráběnou firmou Misa:


















Nové vizuální podání ale pochopitelně nebude to jediné, co je potřeba k tomu, aby měla EDM zaručenou popularitu. Chce to nový styl. Už žádný dustep, techno, ani trap. Všechno smést ze stolu a začín odznova. Chce to bombu, něco neslýchaného, nového, něco co lidi doslova ohromí. Interpreti se bojí experimentovat, ale to je jediný klíč k pokroku. Uvídíme, jestli někam pokročíme, nebo zústaneme trčet v bažině minulosti i po další desetiletí.

No a to je ode mě všechno. Popřemýšlejte nad tím a napiště svůj názor názor ;)

RECENZE - Harry Potter a prokleté dítě

30. prosince 2016 v 15:05 | Tomáš Ďurďa |  Názory
Jak už to u mě bývá na Vánoce zvykem, objevil jsem pod stromečkem další knihu. Nebylo to nic jiného, než nový hit všech knihkupectví, scénář divadelní hry Harry Potter a prokleté dítě. Docela jsem se na ti těšil, a tak jsem se hned pustil na další výpravu do kouzelnického světa. Se čtením jsem byl hotov ani ne za dva dny. Jaké jsou moje dojmy?
Výsledek obrázku pro harry potter cursed child

Začnu hned titulní stranou, kde mě už při prvním pohledu praštilo do očí velkým písmem vytištěné jméno paní Rowlingové, která se ovšem pouze podílela na námětu, kdežto jméno skutečného autora, Jacka Thornea, se krčilo někde vespodu. Jako by se vydavatelství snažilo utajit, že tuto knihu nenapsala sama velká paní Rowlingová, ale nějaký relativně bezvýznamný scénárista. To je jenom takový postřeh, nic zásadního.

Nejdřív pozitiva. Chtěl bych vyzdvihnout už pouze fakt, že kniha je psána formou dramatu. Díky tomu je text pro čtenáře přehledněší a převládají zde podstatné dialogy nad zdlouhavými popisy krajin, budov, apod. V tomto směru u mě Prokleté Dítě jasně vede před předchozími knihami. Je zde také velké množství akce, kniha je poutavá a nenechá čtenáře vydechnout ani na chvíli, což je také důvod, proč se mi podařilo přečíst ji tak rychle.

A teď to horší, což je samotný děj příběhu. Ze začátku se kniha ještě drží při zemi - Mladý Albus se svým kamarádem Scorpiusem zažívají obvyklé problémy se začleněmím do kolektivu, zatímco staší generace (Harry, Hermiona) má zase nějaké trable v práci. Albusovy problémy se stupňují až do monstrózních rozměrů a jen se divím tomu, jakou s ním má Harry trpělivost. Vše se ještě zhorší, když se Albus se Scorpiusem dozvědí o obraceči času a rozhodnou se s jeho pomocí vzkřísit Cedrika. Pomáhá jim v tom jeho údajná sestřenice Delphi. Pak následuje slousta šílených situací. Uprchnou z vlaku do Bradavic (zde ta nezapomenutelná scéna s čarodějkou s vozíkem, která chodila po střeše vlaku s bodci místo rukou), vloupají se do ministerstva kouzel, a pak se vrátí o několik desítek let v čase. Mělo pro ně vážně cenu riskovat vše za záchranu člověka, kterého ani nikdy neviděli?

Po první cestě v čase se bohužel malinko změní jejich život přítomnosti. Aby to odčinili, Albus a použijí znovu obraceč času a poté absolutně změní dějiny kouzlenického světa, Voldemort je vzkřísen a je nsatolena jeho hrůzovláda. Albus je ztracen a Scorpius si tak musí poradit sám. Spojí se s Hermionou a Snapem a už potřetí se rozhodnou vyřešit situaci jak jinak než pomocí obraceče času (Snape přitom bez jediného slova šlechetně obětuje svůj život, přestože ani neví, jestli bude jejich plán vůbec fungovat). Když se pak vše vrátí do normálu, musím jen litovat profesorky McGonagallové, která si už ani neví rady s tím, jaký trest by jim za to všechno uložila.

Albus a Scorpius se poté rozhonout obraceč času zničit, ale objeví se mezi nim Delphi a ukáže se, že je Voldemortovou dcerou. Zmocní se obraceče a vydá se do doby, kdy Voldemort ztratil svou sílu (po vraždě Potterových), aby tomu mohla zabránit. Protože už nemají obraceč času a sami jsou proti ní bezmocní, chytrým způsodem předají zprávu rodičům. Ti jako na zavolanou získávají nový obraceč času a vydávají se za svými dětmi. Delphi je poražena a všichni se vracejí zpět do přítomnosti.

Z tohoto příběhu to vypadá, jakoby obraceč času byl řešením na jakékoliv kouzelnické problémy. Nelíbí se vám váš životní úděl? Vraťte se do minulosti a změňte si jej k lepšímu. Nebo k horšímu. Ale co kdyby obraceč používal každý? Ať už smrtijedi, bystrozorové či studenti? Co by nastalo? Milionkrát změněné dějiny, ve kterých se už nikdo nevyzná? Podle mě se tento nástroj vůbec neměl v kouzelnickém světe objevit. Myslel jsem si to už ve třetím díle Harryho Pottera a teď jsem se v tom utvrdil. Tolik k záporům.

Poté se v knize vyskytují ještě pasáže, ke kterým zaujímám víceméně neutrální postoj - scény, které se již objevily v předchozích dílech. Příliš mě nezaujaly, ale na druhou stranu se nestalo, že by mě nějak nepříjemně překvapily. Například okamžík, kdy se malý Harry od Hagrida dozvěděl, že je čaroděj.

Podtrženo a sečteno - kniha se sice kvůli pochybné dějové linii sice nevyrovná předchozím sedmi dílům, nicméně díky rychlému spádu a akci si určitě zaslouží víc než polovinu => 60% => 3 hvězdy z 5.
File:3 stars.svg

Toto všechno je pouze můj názor. Máte-li jiný, uvítám jakékoliv vaše komentáře :)

Jump in

23. listopadu 2016 v 10:57 | Tomáš Ďurďa |  Trocha poezie
Jezero

Bored of noise of hasty world?
I know the place for which you're seeking,
you'll meet soft grass and endless silence
so you will hear how threes are breathing.

Now put your clothes off,
you feel the fresh air on your skin,
it chills you a little bit,
but you're mind's still hot, still not fit.

Look, there's a lake in front you you,
pure water full of strength and powers,
jump in and forget all your troubles,
forget even that strife with him...

So jump in...


Konec světa?

12. září 2016 v 17:46 | Tomáš Ďurďa |  Knihy
Teď už jde o všechno. Celý svět je v nebezpečí a existují jen čtyři lidé, kteří mají moc s tím něco udělat.

Nejprve bylo slyšet klapání několika párů bot. Odhadem asi pět nebo šest lidí vcházelo do místnosti.
Pak promluvil (pochopitelně anglicky, v této knize ho ale uslyšíte v překladu) mužský hlas, který okamžitě poznala. Byl to americký prezident.
"Dobrý den, pánové, vítám Vás na schůzi pod krycím názvem Nebezpečí ze strany Ruska. Jak všichni víte, dlouholetou snahou naší země je získat si dominanci ve světě a také si ji udržet. Ale dominantní stát si přece nikdy nenechá od druhých vyhrožovat, nemám pravdu? Nenechá, aby jiné země zpochybňovaly jeho pozici, je to tak?"
Ozvalo se souhlasné mručení zúčastněných.
"Všem je Vám jasno, o jaké zemi mluvím", pokračoval hlas prezidenta. "A nejde je no výhrůžky nebo naše ponižování. Ta země zabírá až příliš mnoho míst na mapě a nemá pro nás žádný velký ekonomický význam. Když někoho nepotřebujeme, zbavíme se ho. Otázkou je, jak to udělat. V jakém stádiu jsme teď, pane ministře?"
"Jsme pouze v začátcích, pane prezidente", promluvil ministr obrany. "Provokace, kterými jsme Rusko dosud šimrali, ani zdaleka nebudou stačit na vyvolání konfliktu, a pokud v nich budeme pokračovat, hrozí, že naši občané odhalí naše úmysly."
"Pak je tu druhá možnost, a to nabídnutí v uvozovkách pomocné ruky Ukrajině", řekl prezident. "Myslíte, že když Americká vojska vstoupí do konfliktu na Ukrajině, bude to stačit k Ruské reakci?"
"Myslím, že nebude", odpověděl ministr. "Jsou sice agresivní, ale s námi si začinat nechtějí."
"Pak budeme muset vymyslet jiný způsob, jak chod věcí urychlit", prohlásil prezident.
"Jediná věc, u které jistě víme, že by vyvolala jejich odpověď, je přímý útok na Rusko. Samozřejmě to ale musí být řádně zakamuflováno, naši občané musí mít dojem, že to konáme ve věci většího dobra. Dokážete to zařídit, pane?"
"Pánové, víte přece, že moje propaganda dokáže udělat z bílé ovce černého havrana", odpověděl pobaveně ministr médií.
"Tohle ale bude mnohem větší sousto", připomněl prezident. "Povězte mi, co konkrétně hodláte udělat."
"Falešný útok Ruska na Pobaltí", prohlásil ministr médií. "Jsou dvě možnosti. Ta méně zábavná je, že zkrátka vypustíme do televize zprávu, že Rusko zaútočila například na Lotyššsko a povinností nás, Američanů, je samozřejmě našim spojencům z Nato pomoct. V médiích přitom použijeme počítačové modely místo vojáků. 3D design je dnes na špičkové úrovni. Ta druhá možnost je zábavnější. Naši vojáci reálně napadnou Lotyšsko, ovšem v přestrojení za Ruské vojáky."
"O té druhé možnosti by se dalo uvažovat", řekl skepticky ministr obrany. "Ale když použijeme naše vojsko, lidi by někoho z nich mohli poznat v televizi."
"Použijeme obě možnosti dohromady," prohlásil prezident. "Reálný útok sice provedeme, ale v televizi odvysíláme jen 3D modely. S tím, že nesmíme dopustit, aby se k našim lidem dostaly skutečné záběry."
"To zvládneme", přikývl ministr médií.
"Takže tím dostneme záminku vyřídit si to s Ruskem a jeho spojenci. A až vyhrajeme, zbyde už jen poslední velký nepřítel."
Chvíle ticha.
"Máte na mysli Islámský stát, pane?" otázal se ministr obrany.
Prezident se zasmál. "To není žádný velký nepřítel. Jen dotěrná moucha, která nepřestane bzučet, dokud ji nelapíte. Ale i tento "stát" sehraje v mém plánu velkou roli. Náš nepřítel, o kterém mluvím, je trochu víc na zápdě. Víte, o kom mluvím?"
Další chvíle ticha.
"O Evropě přece," dokončil prezident. "Jak jsme říkal, nikdo nemůže ohrozit dominantní postavení našeho státu."
"Chcete snad naznačit, že na ně máme zaútočit?" ozval se váhavě ministr obrany.
"My na ně nezaútočíme", usmál se prezident. "Zničí se totiž sami, kdž budou bojovat s Islámským státem."
"Jak chcete přesvědčit Evropu, aby zaútočila na Islámský stát?" zeptal se ministr zahraničí. "Po jedné prožité válce už se jim nebude chtít vyrhat do druhé."
"Vyprovokujeme je", prohlásl jednoduše prezident. "Provedeme několik terotristických útoků, které s ilidé ihned spojí s džihádisty. "Stovky mrtvých, tisíce raněných. To nenechá nikoho v klidu. Evropa zaútočí na Islámský stát, a my s nimi, i když jen formálně. My budeme jenom předstírat, že proti Islamistům bojumeme. Bez nás Evropa nevyhraje a shoří jako popel."
"To je přece nesmysl, Islámský stát nemá potřebnou techniku a jejich armáda má pouze desetitisce mužů", namítl minstr obrany, tentokrát už poněkud vzdorovitě.
"Tak ho musíme posílit", řekl prezident. "Pošleme jim tajně nějakých pár miliard. Musí to být hodně peněz na to, aby s nimi mohli porazit Eropu, ale zase málo peněz na to, aby porazili nás. Až bude totiž Evropa na kolenou, nastane poslední velká bitva, a to bitva Ameriky proti Islámskému státu. Tentokrát už se do ní ale doopravdy zapojíme. A samozřejmě také zvítězíme a pak budeme jedinou a neohrozitelnou světovou velmocí."
Ozval se potlesk všech zúčastněných.
"Zapomněl jste ještě na jednu drobnou hrozbu, pane prezidente", ozval se ministr médií. Co když Evropa naši zradu odhalí dřív, než tento celý plán stihneme provést."
"O jaké hrozbě přesně mluvíme?" zeptal se prezident.
"No, je šance, že by se Evropa mohla spojit s Ruskem."
"To by mělo katastrofální následky", připustil prezident zamyšleně.
"Co takhle vytvořit mezi Evropou a Ruskem nárazníkovou zónu?" navrhl prezidentův poradce.
"Dobře, a kde přesně?"
"Týkalo by se to Maďarska, Rumunska, Slovesnka, Polska a té mrňavé země, u které ani nevím, jak se jmenuje..."
"Myslím, že se jí říká Čečensko nebo tak nějak", hádal ministr zahraničí.
"Česko", opravil ho prezident.
"Na tom, nezáleží, obě jsou to stejné prdele", zasmál se ministr zahraničí a všichni okolo se k jeho smíchu připojili.
"Takže do těchto zemí navrhuji namířit naše rakety a také tam přesunout část našeho vojska. To by mělo stačit k zabránění jakémukoliv spojenectví mezi Evropou a Ruskem", shrnul to poradce.
"Nuže, pokud je to všechno, děkuji vám za vaši účast a porada j etímto ukončena", ukončil to prezident.
Ozvalo se šoupání židlí a kroky lidí vycházejících z místnosti. V tomto okamžiku nahrávka končila.


A jak to bude dál?


Dobrodužství se přesouvá do Černého lesa

12. září 2016 v 17:41 | Tomáš Ďurďa |  Knihy
Už to není vzdálená Okarua, ale Černý les, místo, které jakoby se nacházelo přímo za vašim městem či vesnicí. Stačí jen sebrat trochu odvahy a vydat se tam...

Výsledek obrázku pro dark forest

Přestože je výstup tolik zmohl, nezastavili se, protože les už se každou chvílí blížil. Konečně vjeli mezi první stromy. Chvíli se zastavili, oddychovali a pak pokračovali dál. Niki s Honzou museli obdivovat Bětku s Vítkem, jak se tady vyznají. Zanedlouho projeli už několik rozcestí a oni nikdy ani nezaváhali, kudy se mají vydat.
"Je tady hodně stop od divočáků", všiml si Vítek. "S těmi bych se teda nechtěl potkat."
"Bojí se tě víc než ty jich," uklidňoval ho Honza.
Uvědomili si, že se blíží k mýtině. Byla to ta stejná, po které šli dnes s otcem. A nebyli jediní, kdo na ní byl. Z opačného směru proti nim šel jeden muž - myslivec.
"To je strýc!" vyhrkla Bětka.
Když muž přišel až k nim, zastavil se a zeptal se: "Ahoj, co tady děláte?"
"Ahoj, my se jen jdeme podívat na dědovu chatu", vysvětlila Bětka.
"To je zvláštní", přikývl myslivec. "Zrovna sem tam chtěl jít taky. Nebude vám vadit, když vás doprovodím?"
"Ale ne, kdepak", usmála se Bětka.
"Copak tohle není tvůj děda?" zeptal se Honza tlumeně Vítka, když odbočili zpátky do lesa. Muž nevypadal zrovna nejmlaději, mohlo mu být přes šedesát.
"Ale ne, děda umřel už před lety", zavrtěl hlavou Vítek.
"To mmě mrzí."
Vtom ji Honza uviděl. Chata pana Hrušky se krčila ve stínu stromů, že by si jí člověk málem ani nevšiml. Bylo to stavení ještě z nepálených cihel s podivně malými dveřmi. Okna byla čtvercová. Strýc jako první došel ke dveřím, otevřel je, se čtveřicí za zády vstoupil dovnitř a naráz strnul.
"Proboha!", vyjeknul a zakryl si ústa dlaní.
"Co se děje?" chtěla vědět Bětka, která vstoupila hned po něm. Podívala se na podlahu chaty a ihned zjistila, co strýce tak vylekalo.
Na špinavé dřevěné podlaze vedle starého stolu leželo něčí tělo. Nebožtík měl dlouhé husté světlé vousy, kudrnaté vlasy, knír a široká ústa. Byl oblečený ve starém hnědém kabátě, kalhotách a v černých botách. Ruce měl roztažené v nepřirozeném úhlu kousek dál od něj ležel velký černý cylindr, který bezpochyby patřil jemu.
"To snad ne!" zajíkla se Bětka. "Myslíte, že je....m-mrtvý?"
Strýc přiběhl k ležícímu, tělu a klekl vedle něj a zkontroloval jeho tep. Po chvíli vyděšeně obrátil k přihlížející čtveřici a vydechl: "On...on je mrtvý!"
"Víš to jistě?" ujišťoval se Vítek.
"Nebije mu srdce! A navíc už je docela chladný. Mohl umřít už včera nebo předevčírem", konstatoval strýc.
"Myslíte, že ho někdo zabil?" chtěla vědět Niki. Jen při tom pomyšlení jí běhal mráz po zádech.
"To nevím, ale v každém případě by jsme měli zavolat policii", řekl strýc a vstal od starcovy mrtvoly. Třásly se mu ruce.
"Já ji zavolám", nabídla se Bětka, přitom ale nespustila z ležícího muže oči.
"Nejdřív se odsud ale musíme ihned vyklidit", přikázal jim nekompromisně strýc. "Je možné, že stojíme na místě činu! Tak běžte, běžte!"
Čtveřice jen neochotně opustila chatu. Všichni se tvářili vyděšeně. Strýc vyšel jako poslední a zabouchl za sebou dveře.
Bětka mezitím vytáhla z kapsy svůj mobil a vymačkala číslo sto padesát osm. Sledována pohledy Niky, Honzy, Vítka a strýce si přiložila sluchátko u uchu a čekala, dokud se jí neozaval hlas operátora. Následoval krátký telefonát, při kterém stručně sdělila co se stalo a snažila se co nejpřesněji popsat, kde se to stalo. Pak už jen mlčky čekali na příjezd policie.
Po chvíli se Bětce ozval z mobilu hlas policisty s žádostí, aby ho přesně navigovala místo, kde stáli. Nebylo to zrovna jednoduché, protože ani Bětka si předně nepamatovala, jak se sem dostali, protože les moc dobře neznala. Proto se ujal slova strýc.
Po několika dlouhých minutách konečně uviděli světla policejních vozů. Byl dva a za nimi jela ještě sanitka. Auta zastavila na mýtině. Vyšli z nich čtyři policisté a jeden lékař a jeden lékař a zamířili k chatě. Když došli dovnitř, lékař ohledal mrtvé tělo a poté se práce ujali policisté. Ohraničovali místo policejní páskou, hledali stopy okolo chaty (žádné ale očividně nenašli) a nakonec vynesli tělo zakryté plachtou z chaty ven a bylo zavezeno na soudní pitvu.
Niki, Honza, Bětka, Vítek a strýc zprvu jen sledovali, jak policisté neustále pobíhají okolo a nikdo si jich příliš nevšímal. Až když bylo tělo odvezeno, přišel k nim jeden z policistů a položil strýci několik otázek.
Právě ve chvíli, kdy se ho policista ptal, kdy naposledy navštívil strýc svoji chatu, se někde daleko za chatou ozvalo hlasité zavytí, při kterém jim naskakovala husí kůže. Strýc, který už měl odpověď na policistovu otázku jazyku, se zarazil.
"Co to bylo?" vyjekl. "To nebyl pes!"
"A co jiného?" opáčil policista.
"Vlci", zněla strýcova odpověď. "Takhle vyjí vlci."
Všech šest jich tam pár vteřin zůstalo zaraženě stát, jestli se zvuk ozve ještě jedno. Ozval, a ještě blíže než předtím. Dokonce i policista se zatvářil trochu vystrašeně, když ho uslyšel. Bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by se v jejich lese vyskytovala vlčí smečka, pokud by měl ale strýc pravdu, vyvstávala otázka, jak se zrovna sem mohli vlci dostat a jestli můžou být i nebezpeční. Vítkovi přišlo skoro směšné, že se ještě před chvíli bál divočáků.



A jak to bude dál?


Tajemná Okarua pokračuje

12. září 2016 v 17:41 | Tomáš Ďurďa |  Knihy
Dobrodružství pokračuje...

"Á, tady jsou naše staré dobré loďky!" prohlásil Honza, když uviděli dvě malé pramice uvázané opodál motorového člunu.
Právě tyto loďe před dvěma lety používali při svých výletech na moři. Jejich obsluha byla samozřejmě mnohem fyzicky náročnější než u strýcova člunu, a rychlost také nebyla nijak strhující, ale bylo jim jasné, že strýc by jim svou chloubu za nic na světě nepůjčil. A tak jim nezbývalo nic jiného než na ně nasednout. Na první lodi se chopil vesel Honza a na druhé Vítek, stejně jako před dvěma lety. Pak už vypluli od pevniny.
"Ostrov Dlouhán je víc na jihovýchod," upozornila je Niki po chvíli plavby a obě loďky jen nepatrně změnil směr. Cesta ubíhala pomalu. Propuli kolem malého skalnatého ostrova Mrtvého Muže a většího ostrova Hlubiny. Pak už se blížili ke Dlouhánu. Jejich lodě zakotvily na pláži východním cípu ostrova.
"Tak jsme tu", prohlásil Honza. "Nevíte, kolik je hodin?"
"Mám mobil," řekla Bětka. Zalovila v kapse a vytáhla jej. "Půl druhé," oznámila pak a zastrčila mobil zpátky do obalu, ve kterém jej obvykle nosila.
"Víte co?" navrhla Niki. "Vzala jsem si na cestu kousek meláje. "Pojďte, sedneme si chvíli na pláž."
A co že je to vlastně ten meláj? Taková sladká pochoutka, podobná karamelu, vyráběná pouze na souostroví Okarua z plodů zdejších melájovníků. Ve velkém množsví je meláj zdraví nebezpečný, v malém však neobyčejně chutný.
Zacímco seděli, pochutnávali si na meláji a sledovali moře, ani si nevšimli, kdo se k nim blíží za jejich zády.
"Kdo to tady tak funí?" zabrblala Bětka, ale nenamáhala se otočit. Honza se jako první ohlédl a lekl se.
"PO-POZOR!" vyjekl.
Stálo za nimi nějaké hnědé zvíře s poměrně velkou hlavou a ocasem, podobné psovi s velkýma ušima trochu jako králík. Když Honza vykřikl, dalo se na útěk ale ne s prázdnou - v tlamě držel obal s mobilem Bětky a nesl jej pryč. Po pár krocích se ale zatavil, otočil se a zahleděl se na ně, jakoby se jim vysmíval.
"Můj telefon!" vykřikla Bětka a vstala. "Chyťte to zvíře!"
"Ne-není to nebezpečné?" ptal se Vítek.
"To je mi jedno, jestli je nebezpečné nebo ne!" vyhrkla Bětka "Musím ho nějak získat zpátky!"
"Ale jak?" namítl Vítek.
"To zvíře je přece eurys - něco jako domácí mazlíček Okaruánců," vzpomněla si Niki. Obvykle bývá ochočený."
"Víš to jistě?" ujišťoval se Honza.
Jeho sestra přikývla.
Bětka opatrně vyrazila za tím zvířetem a ostatní po špičkách za ním, aby ho nevyplašili.
"Mám nápad", sdělila Niki a zastavila se. "Rychle - nemáte někdo nějaké maso nebo něco takového?" obrátila se v rychlosti na ostatní.
"Mám chleba se salámem", vzpomněl si Honza a zachvíli jej opravdu vytáhl z batohu. "Chceš ho nalákat na ten salám?"
"Jestli bude chtít, ten salám sežrat, musí pustit z tlamy ten mobil," prohlásila Niki, natáhla se a hodila salám kousek před euryse. Zvíře přišlo k salámu, očichalo jej, ale Bětčin mobil z huby nepustilo. Odvrátilo se od nich vydalo se dál k hustému houští opodál.
"Sakra, nějak se mi to nelíbí," šeptla Niki.
"Pojďte za ním, nebo ten mobil už neuvidím!" zasyčela Bětka. Rozešli se, nyní už rychlejším tempem, a jen doufali, že nebudou muset jít skrz to křoví. Eurys je ale naneštěstí zavedl právě tam a tak jim nezbývalo než pokračovat. V houští byla tma a těsno. Ideální místo pro zvíře, které chce najít skrýš před člověkem. Honza šel jako první. Cestou se po všech oháněly větve stromů, keřů a rostlin. Některé rostliny měly také hodně pichlavé ostny, které se jim zarývaly do kůže. Euryse před sebou viděli jen velmi matně a po chvíli jim zmizel z očí úplně.
Honza na okamžik zastavil a snažil se najít, kde je Eurys. Ušli sotva sto metrů, přesto jim připadalo, jako by zdolali alespoň kilometr. Pak uslyšeli nějaký šelest asi byl zhruba padesát metrů před nimi. To muselo být to zvíře. Vydali se za tím zvukem. Pak byli ale nuceni znova zastavit.
"Honzo, proč nejdeš dál?" chtěla vědět Bětka. Pak zjistila, že Honzu na chvíli zdržel kmen keře, který blokoval jedinou potenciálně průchozí cestu. Rychle odněkud z batohu vytáhl mačetu a párkrát se po kmenu ohnal. Stromek se po chvíli zříl pod nárazy mačety a oni šli dál. Pak keře zničehonic prořídly a mohli dokonce i utíkat. Eurys před nimi se na ně ohlédl a zjistil, že už jsou mu blízko. Zrychlil krok.
"No nazdar!" vykřikl Honza. Došli k místu, kde bylo houští tak husté, že by jím snad neprošel, ani kdyby se jím prosekával hodinu. A nešlo ho nijak obejít! Eurysovi se sice hravě podařilo projít skrz, ale jim ne a Honza věděl, že jsou ztraceni.
"Sakra!" rozčiloval se. "Už jsme ho mohli dohnat, ale co teď?"
Odpověď našel až Vítek.
"Tamhle je světlo!" upozornil a ukázal směrem, kde prosvítalo slunce, takže tam pravděpodobně byl konec houští. Všichni se rychle vrátili kousek nazpátek a vydali se tam. Byl to sice jiný směr, než jakým se vydal eurys, ale mohli se tam alespoň rozhlédnout po okolí. Když se octli venku z houští, zjistili, že stojí na louce. Chvíli mžourali do slunce, ale pak se začali rozhlížet. Stáli na kopci z jedné strany obklopené houštím a v údolí na opačné straně stála vesnička Světaloma. Je ale teď ale zajímalo něco jiného. Zajímalo je, jestli někde uvidí toho tvora.


A jak to bude dál?


Máme se bát války? (úvaha)

17. srpna 2016 v 14:46 | Tomáš Ďurďa |  Slohovky
Situace ve světě je za posledních pr let jen horší a horší. Z médií se dozvídáme o islamistech, kteří napadají "nevinné" Evropany a o vyhrocování vztahů mezi Ruskem a Západem. Většina z lidí před tím zavírá oči a žije si dál vlastním životem se slovy "Nás se to přece netýká...". Je to ale pravda? A nebo se doopravdy blíží konflikt, kterému média přezdívají "Třetí světová válka?"

Jak všichni víme, Rusko je ve válce s Ukrajinou. Putin si nejdřív natáhl ruku pro Krym, a ospravedlňoval to stejným způsobem, jakým Hitler ospravedlňoval obsazení sudet v roce 1938 ("Žije tam přece hodně Rusů"). Pak se natáhl i pro zbytek Ukrajiny (S jídlem roste chuť). Má i nějaké plány, které míří dále do Evropy anebo jde jen o novinářské žvásty? Rusko zatím ve své válce uplatňuje strategii, "zatloukat zatloukat, zatloukat". ("My neválčíme s Ukrajinou, my tam jen rozvážíme humanitní pomoc!"). Jejich výmluvy jsou směšně průhledné, na druhou stranu mi sankce proti Rusku nepřipadají jako dobrý tah, protože se tím celá situace ještě víc vyhrocuje.

Na druhé straně stojí EU a Amerika, která se podle se mě jen bude snažit přikládat do ohně, a hledá si na to vlastní výmluvy (My se přece jen snažíme udržet mír!). Jde jim jen o získání moci stejně jako Rusku. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby to nakonec byla Amerika, kdo vyvolá světový konflikt, i když to nemusí znamenat doslova. Američané můžou prostě jen dál provokovat ostatní a počkat, až jim někdo úder vrátí. To je skvělý způsob, jak vyvolat konflikt a zároveň si zachovat tvář před EU.

Jak by vlastně válka ve třetím tisíciletí vypadala? Žádné frontové linie a zákopy. Dnes se válčí spíše v rámci menších lokací, spíš to připomíná terorismus nebo banditismus. Na internetu se také můžeme dočíst, že se nebudou používat žádné zbraně, ale spíš klávesnice. :) Už teď totiž probíhá válka o to, kdo čemu v médiích uvěří... Já sám si to představuji jen jako spoustu strachu, násilí a tolik mrtvých, že nebude stát za to ani vyhrát, ani prohrát. Nemyslím si, že by bylo na tomto světě něco, za co by stálo vraždit se navzájem.

Právě kvůli hrozbě války vláda zavedla povinné odvody, s čímž samozřejmě nesouhlasím. Měla by se zvýšit propagace práce vojáka z povolání, a ne tam ty lidi tahat násilím. Výcvik nových vojáků také není zadarmo a naši ekonomiku to nejspíš bude stát draho...

Můj názor je, že podobné problémy existují jen kvůli politikům, kteří zneužívají svou moc k tomu, aby rozdmýchávali plameny války. Proč? Když se rozhodnou, že napadnou "kus země", na který mají zálusk, pošlou své občany někam do války pro smrt, zatímco oni si budou sedět v teplíčku a libovat si, kolik toho pro svůj stát udělali. Tak takhle ne! Žádný člověk ani skupina lidí by neměla mít noc na to, aby sama vyvolala takovýto konflikt. Jsem pro omezení moci politiků a svěření moci do rukou opravdových lidí, např. pořádáním více referend, na kterých by se rozhodovalo o těch nejdůležitějších věcech. Něco takového je ale hlavně v drtivé většině světa téměř nemožné. Druhou podmínkou udržení míru je, aby byli lidé ve svých státech spokojení, to znamená nějaká ta životní úroveň, to je druhá nemožná věc, když se podíváme kolem sebe.

Vypadá to, že pokud to takto půjde dál, tak se konfliktů jen tak nezbavíme. Naopak, s pokrokem budou horší a horší, a možná to dospěje tak daleko, že si kvůli nenávisti a touze po moci tuto planetu nadobro zničíme.

Kam dál