Zápisky z jednoho šíleného letního dobrodružství - a je konec

17. července 2018 v 11:49 | Tom

A to je konec
Je to tady. Poslední den. Vzbuduli jsme se na porosené louce někde za Villachem a vzbuili jsme se později, než jsem plánovali. Slunce už bylo vysoko na obloze a kolem nás už se proháněli běžci a také pejskaři. Tak jsme se snažili rychle se sbalit, než si nás někdo všimne, a pak jsme se vrátili do villachu. Čekala nás cesta zpátky vlakem. Dorazili jsme na zdejší nádraží a museli jsme se připravit na cestu zpátky. Celý týden bez koupání, umývání vlasů a v propocenm oblečení se na nás totiž doopravdy podepsalo. Zapadl jsem na zdejší WC a marně jsem se snažil upravit se, abych ypadal v rámci svých možností normálně. Byl jsem celý rudý jak rak od slunce, vlasy na mě zplihle vyseli jak na nějakém zombie a o šmouhy od oleje také nebyla nouze. Nakonec jsem se musel smířit s tím, že s tím prostě nic nenadělaám a budu muset jet tím raijetem jak nějaký vandrák. V jednu hodinu odpoledne už jsme byli všichni připraveni. V dorazil, my tam naházeli kola a konečně si sedli na něco pohodlného, suchého a příjemného. Skutečně skvělý pocit po tom všem. Čekaly nás čtyři hodiny naprostého nic nedělání, s kulisou mohutných alpských vrcholků a pastvin. Cesta uběhla jakbysmet a my se octli opět ve Vídni, na tom úžasném nablýskaném a vypucovaném nádraží. Tady nás čekal přestup. Měli jsme ale dvě hodiny času, a tak jsme nemohli vynechat krátkou návštěvu města a posezení na zdejším náměstí. Těsně před večerem jsme se vrátili na nádraží a tam už stál starý dobrý vláček od Českých drah, který mířil k nám domů. Nad zchátralým nádražím ve Starém městě už se smrákalo, když náš vlak dojel. Ani se mi nechtělo věřit, že jsme to zvádli, že jsme skutečně doma. Vlak odjel a tím náš výlet oficiálně skončil. Teď už nám zbývalo jen vrátit se zpátky do Uherského Brodu. Koupil jsem si v automatu kapučíno, než jsem ho ale stačil vypít, kluci že prej spěchají domů a že prej to zvládnu sám. Co by ne. Skoro polovinu cesty přes Slovinsko jsem jel de facto sám. Jen mě trochu zamrzelo, že ani těch posledních pár kiláků nemůžeme absolvovat společně jako tým. Ale to nic. V klídku jsem si vypil kávu, pak nasedl na kolo a vydal se hezky pomalu Brodu. Když jsem projížděl kolem nádraží ve Véskách, potkal jsem tam Miru. Erik s Radkem už byli dávno pryč, možná už dokonce dorazili do Brodu. A co my dva? No, naše pohodlnost opět zvítězila nad adrenalinem, a tak jsme se rozhodli hezky počkat na vlak a ušetřit si námahu. Za nějakých deset minut dojel Regioshark a my jsme nasedli. Asi v deset hodin večer jsme vystoupil na opušténém a potemnělém nádraží v Uherském Brodě. Odsud už zbýval jen malý kousek cesty k nám k nám domů. Ani nmůžu popsat, jak jsem byl šťastný, když jsem konečně dorazil domů. Už jsem málem zapomněl na takové ty samozřejmé věci, jako je pohodlná postel, koupelna nebo teplé jídlo na stole. Nejradši bych lehlnul na postel a spat nějmíň tisíc let. To ale nepřicházelo v úvahu. Už další den mě totiž čekala brigáda v jisté dřevařské dílně. To už je ale jiný příběh.

Návrat do přítomnosti
Je červenec a uplynul už skoro rok od doby, kdy jsme se vydali na tento velice netradiční výlet. Co se vlastně za tu dobu změnilo? Já jsem se možná naučil, že i když si člověk myslí, že už nemůže, zvládně ještě mnohonásobně víc než doposud. Odnaučil jsem se zbytečně stresovat kvůli běžným věcem jako třeba ztráta klíčů od pokoje nebo efko ze zkoušky. Na druhou stranu se toho pořád hodně nezměnilo a to je to, co mě tak trochu frustruje. Další dovolená se blíží a otázka je, jaký šílený nápad si vymyslíme tentokrát. No, něco už se skutečně plánuje. Dal bych tomu název Mise Černobyl. Bude se na co těšit...
 

Zápisky z jednoho šíleného letního dobrodružství - den šestý

17. července 2018 v 11:48 | Tom
Poslední štreka
V neděli ráno jsme se probudili po nepříliš pohodlné noci na louce za městečkem Medvode. Spacáky už byly pěkně provlhlé a nevoněly zrovna po fialkách. To ale nebyl ani zdaleka ten největší problém. Zjistili, jsme, že už jsme zase bez zásob, a tak jsme se rozhodli, že hned zajedeme do města najít nějaký obchod. Dojeli jsme do velkého nákupního střediska, které by člověk v takovém malém městečku ani nečekal. Bylo zde mnoho různých obchodů od deichmana až po interspar. Nebyly zde ale žádné hromady aut ani davy lidí tlačící nákupní vozíky. Bylo toriž teprve sedm a obchody se otvíraly až o hodinu později. Čekat celou ale nepřicházelo v úvahu, a tak se rozhodli jet dál téměř bez jídla a bez pití. Pokračovali jsme směrem na severovýchod po relativně pěkné klidné silnici. Asi po deseti kilometrech jsme dorazili do města Kranj, a to už nám pěkně kručelo v břichu. Udělali jsme zastávku u místního Hofera a pak hurá dál. Čekal nás lesnatý a kopcovitý úsek mezi Kranjem a městem Radovljica. Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo předjet ostatní, aniž bych si toho vůbec všiml. Takže jsem jel v a jel pořád dál a divil jsem se, jaktože se mi je nedaří dohnat. Naštěstí vzápětí dohnali oni mě. Další město na trase se jmenovalo Radovljica. Za ním nás čekala etapa vedoucí po úzkých, zemědělských cestičkách skrz malebné louky poseté takovými zvláštními dřevěnými konstrukcemi, které trochu připomínaly žebřiny v tělocvičnách. Je to slovinská ratita a oni tomu říkají kozolec. Tato etapa nás zavedla do města, které jsme už všichni dobře znali. Byli jsme totiž zpátky v Jesenici. Uzavřeli jsme obrovskou okružní jízdu, dlouhou několik stovek kilometrů, kterou jsme započali už před čtyřmi dny. Udělali jsme přestávku u zdějšího Hofera a zvažovali jsme, co dál. V pondělí dopoledne jsme museli být zpátky ve Villachu. To by ale znamenalo, že bychom museli znovu vyšlapat ten příšerný kopec na rakousko-slovinské hranici. Já s Mirou jsme došli k přesvědčení, že to svoje už jsme si odšlapali a tak nás napadlo, že si prostě koupíme lístky a dojedeme ten poslední kousek cesty vlakem. Radek s Erikem s tím ale nesouhlasili a chtěli jet hezky po svých. Nezbývalo nám než se rozdělit. A tak jsme se já s Mirou vydali na zdejší nádraží a Radek s Erikem zase nasedli na kola a jeli dál a dál. Vážně jsem obdivoval jejich vytrvalost.

Zmatky na nádraží
Koupit jízdenky na slovinském nádraží se ukázalo být celkem jednoduché. Paní u pokladny uměla anglicky a tak jsme dostali lístky během několika sekund. Stoupli jsme si na poněkud opuštěné nástupiště. Celé nádraží bylo úplně prázdné, až na jednu soupravu odstavenou na první koleji. Čekali jsme pořád dál a dál a náš vlak pořád nejel. A pak se na nádraží zničehonic začali sbíhat lidé a nastupovali do toho odstaveného vlaku na první koleji. To bylo dost divné, a tak jsem se šel radši podívat, kam ten vlak vlastně jede. A stalo se to, co mohl čekat snad každý kromě nás. Na cedulce na dveřích bylo napsáno Villach Hbf. Byl to náš vlak. A už se chystal k odjezdu. Zjevně byla výluka, to nám ovšem nikdo neřekl. Tak honem! Popadli jsme kola a utíkali k vlaku. Jen díky trpělivosti průvodčích jsme je stihli nasoukat dovnitř a vyčerpaní jsme se svalili na první volné sedačky. Vlak se rozjel. Sotva co jsme opustili nádraží v Jesenici, zajeli sjme do zdánlivě neonečného, několik kilometrů dlouhém tunelu. Když jsme se z něj vynořili, byli jsme už za hranicemi. Byli jsme zpátky v Rakousku. Po několika krátkých zastávkách náš vlak zastavil na dobře známém nádraží ve Villachu a my vystoupili. Náš úkol teď byl najít Radka s Erikem.

Noc v mekáči
Proplétat se Villachem nebylo vůbec jednoduché. Zrovna tam totiž byly nějaké slavnosti a ulice všude byly plné až k praskutí. Všude bylo tolik lidí, že nedalo ani projet na kole, a tak jsme museli sesednout a jít hezky pěšky. Podařilo se nám najít jedno klidnější místo v parku, kde jsme s dali svačinu. K mému neštěstí jsem si koupil konzervu a ni jeden z nás neměl otvírák. Tak mi Mira půjčil nůž a rozhodli jsme se to otevřít hrubou silou. To ale nebyl právě nejlepší nápad, a odnesl jsem to s řeznou ranou na palci. Radek s Erikem dojeli asi v sedm hodin večer. Stihli to fakt rychle, a já asi vím proč. Společně jsme se vydali hledat místo na spaní. Dojeli jsme ke zdejšímu obrovskému obchodnímu centru Atrium. Byla neděla a všechny obchody byly komplet zavřené. Před zdejšm Mcdonaldem bylo venkovní posezení, které nebylo nijak zabezpěčené. A tak se nám v hlavě zrodil ten nejvíc šílený nápad zacelý výlet. Rozhodli jsme se, že tady jakože přespíme. Sedli jsme si na ty ne příliš pohodlné židle a opřeli si hlavu u studené kovové stoly. Mysleli, jsme že po tom, jak jsme unavení, tak usname, jako když nás do vody hodí. Nemohli jsme se ale splést víc. Po několika dlouhých hodinách strávených v nepohodlném posedu jsem konečně nachvíli zadřímnul. Když jsem se po chvíli vzbudil, měl jsem pocit, jako kdyby mi někdo zlomil záda. Byl jsem úplně ztuhlý a nemohl jsem se skoro ani narovnat. O nějakém odpočinku nemohla být vážně ani řeč. Ostatní na tom byly podobně. Takhle se to prostě nedá. A tak jsme se zvedli a ještě ve dvě hodiny v noci jsme znovu nasedli na kola a vydali se hledat jinou noclehárnu. Bylo to vážně zoufalé. Projížděli jsme prázdnými ulicemi, ba i lesy a loukami, kde byla tma jako v pytli, ale nedařilo se nám vůbec nic najít. Nakonec jsme skončili na jedné louce. Byla sotva pár metrů od silnice a od cyklostezky, ale nám už to bylo úplně jedno. Rozdělali jsme spacáky a já doufal, že se koněčně vyspím. Doufal jsem marně. Sotva po hodině na nás začalo kapat a vypadalo to, že se schyluje k dešti. To snad nemůže být pravda. Všichni jsme museli zase vylézt ze spacáků a dát se zase do balení. Vůbec se mi do toho nechtělo. Byl jsem totálně nevspaný, unavený a prokřehlý, a ještě jsem se musel v té tmě potýkat se svými zavazadly, která se pořád a pořád nechtěla udržet na mém nosiči. A pak, když jsme se byli konečně všichni sbalení, tak hádejte co. Přstalo pršet. A tak jsme zase všechny ty věci vybalili a zalezli zpátky do spacáku. Nejhorší noc, co jsem kdy zažil. Hlavně ať už je prohoha ráno.

Zápisky z jednoho šíleného letního dobrodružství - Den pátý

5. července 2018 v 17:38 | Tom
Znova ztracen
Takže nás příběh začíná samozřejmě tam, kde minule skončil, a to jest u hřbitova ve Slovinské vesničce Komen. Ráno se ke hřbitovu začali scházet návštěvníci, a tak jsme usoudili, že je nejvyšší čas odsud vypadnout. Vydali jsme se směrem na východ, směrem na Lublaň. Jeli jsme po relativně opuštěné silničce, která se klikatila všemi směry a řezala si cestu před kopce, doliny i malebné vesnice. Jeli jsme bez přestávek, jelikož času nebylo nazbyt. Včerejší pobyt na slunci u moře si vybral svou daň. Na rukou a ramenech jsem měl pěkné popáleniny, které mi v kombinaci s batohem na zádech pořádně znepříjemňovaly jinak hezký letní den. U městečka Vipava jsme se napojili na poněkud frekventovanější cestu a čekal nás docela náročný výšlap. Zhruba deset kilometrů do kopce, který měl sklon deset stupňů. Silnice se vinula pod dálnici, která se tyčila nad námi na obrovských dlouhých mostech a občas se ztrácela v hlubokých tunelech. Nalevo od dálnice se tyčila obrovská sklaní hradba, vysoká i přes tisíc metrů. Jak moc bych si přál, kdyby jsme mohli jet po té rovné a pohodlné dálnici než po těhle kotárech. To by ale samozřejmě nešlo. U obce Razrto kopec konečně skončil a nás tak čekala poněkud pohodovější etapa. Asi po deseti kilometrech jsme dojeli do prvního většího města Postojna, a taky jsme tady plánovali udělat první větší přestávku. Tady jsem se už (nebo spíš teprve?) podruhé ztratil. Projížděli jsme městem, já si jel někde vzadu svým klidným pohodovým tampem a pak jsem se naráz octnul na kruháči. Rozhlížím se všemi směry, a kluci nikde. Kudy teď? Musel jsem hádat, tak jsem to vzal cestou, která mi přišla nejpravděpodobnější, jenže za ní následovat další kruháč, pak ještě křižovatka a pak už jsem se dočista ztratil. Vrátil jsem se na křižovatku a zkooušel další cesty, jenž město bylo až moc velké bludiště. Projezdil jsem půlku města křížem krážem, až jsem nakonec zjistil, že kluci si vklídku vysedávají v parku jen pár kroků od místa, kde jsem je ztatil. Když jsem je konečně našel, zahodil jsem kolo a těšil se, že si konečně odpočinu. Jenže sotva jsem si stačil sednout, oni už zase nasedali. Jelo se dál. Do Lublaně zbývalo ještě dobrých padesát kilometrů. Tak honem, ať to nějak stihneme.

Další duše vypuštěna
Po zastávce v Postojne nás čekalo něco, co už jsme dlouho nezakusili. Kus rovné cesty. Byla to pěkná a udržovaná cyklostezka. Škoda, že jsme si jí moc dlouho neužili, protože u městečka Rakek jsme byli nuceni ji opustit a vrátit se na silnici. Vydali jsme se po poměrně opuštěné okresce, a zase do kopce. Za tím kopcem na nás čekalo město Logatec, kde jsme udělali krátký nákup. Pak jsme najeli na hlavní cestu a čekalo nás město další město, které se jmenovalo Vrhnika. Tam nás postihla další nehoda. Byla to nepřeslechnutelná rána z Mirova kola, která signalizovala jediné - že duše je ... vy víte kde. Tak jsme zastavili na nejbližším výjezdu a pustili se do opravy. Radek s Erikem byli někde daleko před námi, takže jsme na to byli sami. I když co budu povídat, Mira to vlastně zvládl bez problémů sám a já mohl jen stát a čumět, jak rozebírá kolo na součástky a pak ho znovu skládá. Snad po pouhé půl hodině byla duše zalepená a my mohli jet dál. Radek s Erikem na nás už netrpělivě čekali na odpočívadle zhruba několik kilometrů vepředu. Takže jsme byli zase kompletní, vyjeli jsme z Vrhinky a teď už nás čekala jen cílová rovinka před Lublaní.

V hlavním městě
Zhruba po deseti kilometrech relativně rovné cesty konečně přišel náš vytoužený cíl. Byla to malá, leč významná dopravní značka s názvem Ljublana. Zastavili jsme tam a všichni si tu starou a ošoupanou značku fotili, jako nějakou atrakci. Cesta nás vedla přímo do centra města. Zpočátku nic moc, projížděli jsme kolem vesměs posprejovaných komunistických budov, až hanba, pak jsme se ale dostali do jádra a to byla jiná pastva pro oči. Jestli si však něco pamatuju líp než Lublaňnskou architekturu, tak to bylo především vedro, které zde bylo těř nesnesitelné. Dokud jsme jeli, tak se ještě dalo fungovat, ale stát na křižovatce bylo horší než mučení. Popáleniny na mých rukách hlasitě řvaly na protest. Už se schylovalo k večeru a opět jsme museli vyřešit, kde budeme spát. Jasně, nabízelo se jednoduché a logické řešení: hotel, které prosazoval hlavně Mira. Nikomu se ale nechtělo utrácet, tak jsme se rozhodli, že dojedeme do první vesnice za městem a tam snad něco majdeme.

Poněkud popletený průvodce
Dalo to pěknou práci, vymotat se z tak velkého města, jako je Lublaň. Projeli jsme snad stopadesát křžovatek a mnoho kilometrů silnic, než jsme se octli na konci druhém konci slovinského hlavního města. Vydali jsme se na západ, a první vesnice tímto směrem se jmenovala Medvode. Tady jsme konečně, po více než dvě stě kilometrech naši cestu pro tento den ukončili. Našli jsme tady jednu pěknou pizzerii a já jsem konečně po pěti dnech ochunal skutečné teplé jídlo. Úžasný pocit. Když jsme všichni snědli, co se do nás vešlo, vydali jsme se hledat noclehárnu. Byla už totální tma, takže najít něco bylo fakt těžké. Na ulici jsme ale potkali jednoho týpka, a dali jsme se s ním do řeči (anglicky). Radek mu řekl, že hledáme něco ma spaní, a on prej ať jdeme za ním. Tak jsme šli. Cílevědomě nás vedl opuštěnými ulicemi a pak prudce nahoru po úzké cestě vedoucí do lesa. Na okraji lesa zabočil na úzkou, sotva viditelnou pěšinu, která vedla skrz kopřivy a křoviny. Pak jsme zastavili na takovém malém plácku. Mě a Mirovi se náš průvodce poněkud přestal zamlouvat a tak jsme nechali Radka s Erikem, ať s ním jdou sami. Vedl je pořád nahoru, někam do neznáma. Světla jejich kol se nám zachvíli ztratila z dohledu a my si mohli už jen domýšlet, co se tam mahoře děje. Dlouho se nevraceli ani nezavovolali, až nám to začalo být divné a začali jsme vymýšletaž téměř hororové scénáře toho, co se mohlo stát. Minuty ubíhaly, ticho se prohlubovalo a tma houstla. A pak jsme konečně uviděli, dvě světla vezi stromy. Radek s Erikem se vrátili, naštěstí živí a zdraví. Náš průvodce s nimi byl samozřejmě taky. Nepodařilo se mu nají žádnou lepší noclehárnu, a tak že prý můžeme zůstat na romhle plácku, jestli chceme. Moc se nám to sice nezamlouvalo, ale radši jsme poděkovali a rozloučili jsme se s ním. Když byl už dostatečně daleko, vydali jsme se zkusit najít nějaké lepší místo sami. Skončili jsme u remízku na louce asi půl kilometru na východ od Medvode. Nic lepšího tady už prostě nebylo. Tak jsme si vybalili a čekala nás další noc pod širákem...
 


Zápisky z jednoho šíleného letního dobrodružství - den čtvrtý

29. června 2018 v 13:01
Na rozhledně
Druhý den ráno jsme opustili naši pohodlnou noclehárnu a vrátili se zpátky do vesničky Opatje selo. V místním obchůdku jsem si koupil "něco lehčího" na žaludek, protože se mi v noci udělalo poněkud nevolno. Pak jsme pokračovali dál na jih do vesnice Nova Vas, což bylo vůbec poslední osídlení před Italskými hranicemi. Problém byl, že odsud do Itálie nevedla žádná silnice, a tak jsme vydali nějakou podivnou trasou složenou s z polních cest, klikatích se mezi soukromými pozemky, loukami a křovinatými porosty. Na půli cesty jsme potkali takovou zajímavou, starou cihlovou rozhlednu a samozřejmě jsme nemohli odolat a vyšplhali jsme nahoru po rezavém kovovém žebříku. Byl odsud úžasný rozhled. Celé širé okolí jako na dlani. Asi deset kilometrů před námi se leskla vodní hladina. Moře! Lesklo se tam jako maják naděje, že komečně dosáhneme vytouženého cíle. Asi padesát kilometrů na východ byly vidět Benátky. Ty ale nebyly naším cílem. Škoda. Možná někdy někdy příště. Slezli jsme z rozhledny a s novým zápalem pokračovali dál. Cesta byla čím dál krkolomnější, až jsme se octli na vrcholu jakéhosi skalnatého pahorku. Přímou cestu k moři nám blokoval několikakilometrové a neprostupně vypadající křoviska. Vedla přes ně jen jedna cesta, úzká a poněkud nebezpečně vypadající pěšina. Napravo od nás byla poněkud přívětivěji vypadající kamenitá cesta. Rozhodovali jsme se, kudy dál. Dlouho jsme nemohli dojít k žádnému rozhodnutí a mezitím do nás stále pražilo vycházející slunce. Nakonec jsme se díkybohu vydali doprava. Vyjímečně jsem jel první a to bylo moje jediné štěstí. Už asi postopadesáté mi vypadl spacák a nebýt Erika, který jel za mnou, tak bych ho už asi ani nenašel. Když jsme sjeli z kopce, objevili jsme se na malebné, široké a udržované silnici první třídy lemované stromovými alejemi. Byli jsme zase v Itálii.

Teď už jen najít tu pláž
Proplétali jsme se složitou sítí Italkských silnic. Samé křižovatky, mnohoproudé silnice, plno značek, ukazatelů a hlavně samá auta, kam jen oko dohlédlo. Zato všechno je přesně a jasně organizováno. Tak nějak si pamatuju Italskou dopravu. Postupně jsme se dostali až do města Monfalcone, což bylo vůbec první město u břehů Jaderského moře. Nicméně jsme hledali pláž, a tady by člověk ani jednu nenašel, Monfalcone bylo totiž průmyslové město a místo pláží tady měli u moře obrovský průmyslový areál. Před tímto areálem jsme udělali odbočku doleva a jeli jsme po silnici jen u těsné břehu moře. Náš cíl už byl blízko, co by kamenem dohodil, teď jen najít jednu hezkou klidnou pláž. Dojeli jsme do obce Duino, které vévodil stejnojmený a moc pěkný hrad, stojící přímo na útesu. Cena vstupného nás ale velmi rychle odradila od jeho návštěvy. Našli jsme tady však něco jiného - pěšinu, která vedla k moři. Byla to úzká cesta posetá mohutnými balvany a zabarikádovaná ohradou proti autům. Byla před ní značka, na které bylo asi milion zákazů a mezi nimi i zákaz a ježdění na kole. Tak jsme sesedli a vlakli to pěšky. Těšili jsme se, že co nevidět už budeme u moře, jenže pěšina vedla pořád dál, a terén byl čím dál horší, až jsme se drápali nahoru a dolů po balvanech velkých jako kráva. Takhe jsme šli asi dva kilometry, až se naráz pěšina napojila na stejnou silnici, ze které jsme přijeli, takže jsme si vlastně jenom udělali takovou horolezeckou odbočku. Tato silnice už konečně vedla do opravdového moře...do moře turistů. Ano, na pobřeží byl skutečně neskutečný nával lidí, jak už to bývá. Proplétali jsme se davy a marně se snažili najít volný plácek na pláži. Najednou jsme se octli uprostřed residncí nějakých zbohatlíků. Byly zde perfektně udržované domky v klasickém italském stylu a neuvěřitelně čisté silnice, až jsme si připadal, jako že je ta cesta je pro mě až moc nóbl. Ve zdejší zátoce se plavilo několik velkých ultraluxusních jacht, za které jejich majitelé museli zaplatit snad majland. Za těmito residencemi jsme konečně našli volný kus pláže. Vsadím se, že do byla sokromá pláž nějakého z těch zbohatlíků, ale nám to bylo úplně jedno. Zahodili jsme kola a rozvalili jsme na horkém zlatém písku. Dokázali jsme to. Byli jsme u moře. Ale tálo to vůbec zato...?


Tři hodiny slávy
Mohlo by se zdát, že nás teď čekaly veselé dny strávené bez námahy poleháváním na pláži a koupáním se v moři. Tak to ale bohužel nebylo. Popravdě řečeno, naše dovolená netrvala víc než tři hodiny. Kluci se totiž už po těch třech hodinách rozhodli, že už jako pojedeme zase domů. To byla zdrcující rána. Všechny prostesty byly marné, ale alespoň jsme vybrali méně náročnou zpáteční cestu. Pak už jsme se zas sbalili a nasedli na kola. Sbohem, moře...

Voda a pivo
Byl už jsem se silami v koncích, takže jsem se šinul vpřed rychlostí zhruba jeden metr za hodinu. Opustili jsme pobřeží a octli se znovu v Italském vnitrozemí. Chvíli jsme jeli na východ, směrem k Terstu. V jedné Italské vesnici jsme narazili na studánku a z ní tekla ta nejlelpší voda, co jsem kdy ochutnal. Nebo to možná bylo jen tou žízní? Kdo ví. Kdybych měl ale někdy cestu kolem, tak se tam určitě znovu zastavím. Asi po pěti kilometrech od pláže jsme zahnuli na jih a vydali se zpátky do Slovinska. Den rychle ubíhal a když jsme projížděli Slovinskou hranicí, byl už skoro večer. Krátce před setměním jsme dojeli do malé vesničky Komen, kde jsme si řekli, že už to zabalíme. To se ukázalo být jako celkem dobrý nápad. Měli tady totiž moc pěknou restauraci, kde jsme si objednali pizzu a pivo. Kdo by čekal, že v dědině někde uprostřed Slovinska budou čepovat český Staropramen? Ale skutečně, měli ho tady, a samozřejmě jsem si ho nemohl neobjednat. A bylo mi úplně jedno, že stojí skoro trojnásobek jako u nás v česku.

Noc na hřbitově
Po večeři, která nám všem určitě prospěla, jsme se vydali hledat noclehárnu. Bloudili jsme po opuštěných silnicích a kolem nás byla tma jako v pytli. Pak jsme narazili na nějakou polní cestu a ta nás zavedla do polí nad Komenem. Na vrcholu kopce stál opuštěný, poněkud ponuře vypadající kostel se hřbitovem. Mezi kostelem a hřitovem byla taková malá stavba, a před ní byl přístřešek. No a co myslíte, že se stalo dál? Pokud tipujete, že jsme si tam vyndali spacáky a ustlali si tam, tak ano, přesně to jsme udělali. A líbilo se nám to. Zem byla sice poněkud tvrdá, ale zato nám nehrozilo, že v noci zmokneme. A tak začala naše noc na hřbitově.

Poslední tři dny zbývají...

Zápisky z jednoho šíleného letního dobrodružství - den třetí

29. června 2018 v 12:38 | Zase já

Druhou noc jsme pro změnu něměli problém s hlemýždi, ale s hlodavci. Přiblížili se k nám zhruba ve dvě hodiny ráno a jejich dotěrné hrabání a šustení nás všechny probudilo. V pět hodin nás pak zase probudili traktoristi, kteři snad kvůli samému hnojení ani nespali. Byl prochladlý a potlučený od hrbolaté země, ale muselo se jet dál. Dali jsme se do balení a byli jsme s tím hotoví asi v sedm hodin. Pak jsme opustili naše stanoviště a dojeli po úzkých zemědělských cestách zpátky do Bohinjske Bistice.

Tisíc dvě stě metrů
Prokličkovali jsme rozestavěnými silnicemi až k malému Sparu uprostřed městečka a tam jsme udělali krátkou zastávku. Kluci šli do obchodu a já jsem pomalu sbíral síly na dnešní výšlap. Čekal nás vůbec největší kopec za celý náš výlet a co vám budu povídat, trochu jsem se toho bál. Sotva so jsme vyjeli z Bohinjske Bistrice, začala silnice prudce stoupat. Navzdory očekávání jsem se ale držel docela dobře. Alespoň na začátku. Asi po pěti kilometrech stoupní se cesta začínala vést hezky po rovince a já se už už radoval, že to máme za sebou. Záhy jsme se ale přesvědčil, jak moc naivní byla tahle představa. Před námi se vynořil kopec snad ještě dvakrát prudší než ten předchozí. Byl také dvakrát delší, to jsem ale ještě v tu chvíli nevěděl a to bylo možná dobře. Tak jsem zase sesednul a tlačil to do kopce. Nakonec se mi nějak podařilo dostat se nahoru, ale už ani nevím jak. Vím jen, že to bylo fakt náročné a znova už bych to asi nedokázal, ale o to víc jsem na to pyšný. Projeli jsme kolem malé cedulky s nápisem "Bohinjsko sedlo", pod kterým byla uvedena nadmořská výska 1277 m. Byli jsme tedy ještě o dvěstě metrů výs než včera. Odměnou za to byl samozřejmě pořádný sešup. A že to byl pořádný sešup, divím se, že se mi celé kolo nerozletělo na tisíc kousků, protože jsme letěl dolů nevídanou rychlostí a cesta byla tak rozbitá a zaplátovaná, že by to dělalo čest i českým silničářům. Na konci tohoto sešupu nás čekala vesnice zvaná Zgornja Skorica. S každým ujetým kouskem se dalo cítit měnící se počasí. Zatímco v okolí Bohinje jsme drkotali zuby, teď do nás pražilo sluníčko jako v přímořském letovisku. Dojeli jsme do vesničky zvané Zgornja Sorica a tam na nás čekalo malé překvapení.

Objížďka
Byla to cedule signalizující, že silnice je neprůjezdná. Pod ní se nacházela druhá, která ukazovala směr objížďky. To ale bylo dalších deset kilometrů navíc. Co teď? Naše zpozdění už bylo kritické a dalších deset kilometrů jsme si nemohli dovolit. Chvíli jsme nerozhodně postávali před tou cedulí, a pak se Radek rozhodl, že pojede prozkoumat, jak moc je ta silnice neprůjezdná. Nasedl tedy na kolo a zmizel nám z dohledu. Čekali jsme, ža se rátí. Po deseti minutách už to ale začalo být podezřelé a nám došlo, že už se asi nevrátí. Telefony nebral a tak nám nezbylo než jet za ním, a zjistit, co se stalo. Jeli jsme po silnici dál a dál, a postupně jsme zjistili, že vůbec neprůjezdná není. Vyjeli jsme z vesnice, projeli lesem a pak se vynořili na louce. Pak jsme dojeli na okraj vecničky Petrovo Brdo. Radek už tam samozřejmě čekal, slunil se na lavičce s kolem opřeným opodál a divil se, kde jsme byli tak dlouho. Tak jsme si taky udělali pohodlí, ale jen na chvílku, ještě toho před námi bylo hodně. A co další zastávka?

Tolmin
Z Podbrda jsme jeli směrem na jihozápad, po břehu řeky Bači. Vypadala skoro stejně jako Sáva, a byla skoro stejně krásná. Krajina začínala čím dál víc vypadal tak nějak středomořsky, o čemž vypovídaly například typické úzké uličky a také vysoké domky s nízkými střechami a dřevěnými okenicemi a s pestrobarevnými květinami na každém druhém parapetu. Objevily se také první volně rostoucí palmy. Jelo se docela dlouho, asi dvacet kilometrů, chvílemi po rovině, jindy do prudkého kopce, přes mnoho tunelů a zatáček. Odměnou za to bylo samozřejmě doražení do Tolminu, což bylo město vypadající ryze italsky. Projížděli jsme městem a všude viděli rozjařené skupny mladých lidí. Zrovna se tady konal nějaký rockový festival, takže v celém městě to hezky žilo. My jsme ale spíš hledali nějaké klidnější místo na odpočínek. Tak jsme dorazili na pěkné a velké fotbalové hřistě. Mira s Erikem se šli podívat po nějakých zdejšch hospodách, já jsem na to ale neměl jani pomyšlení, protože jediné, co jsem chtěl, bylo rozvalit se tady na tom pěkném trávníku a dlouho nevstát. A přesně to jsem taky udělal. Jenom jsem vytáhl z batohu všechno propocené oblečení, aby to konečně projednou uschlo a pak jsem se dal do pojídání zbytků zásob značně rozdrolených sušenek. Pak jsem dobré dvě hodiny nedělal vůbec nic. Tolmin byl skvělé město. Mohli jsme tam klidně zůstat, nemuseli jsme se hnát dál a udělat si radši opravdovou dovolenou. A proč jsme to neudělali? Vlastně ani nevím. My si ještě pořád nějak mysleli, že do večera dojedem k moři a že dovolená začne až tam. Kdybysme tehdá věděli, jak to nakonec dopadne... Ale to ještě předbíhám :)

Bahenní obluda
Když se Mira s Erikem vrátili, dali jsme se do balení. Učinil jsem už asi stopadesátýšestý neúspěšný pokus o pevné připevnění svého kufru na nosič. Nicméně se pořád viklal. Vždycky se viklal. No nic, snad to neupadne. Jede se dál. Další zastávkou bylo město Nová Gorica, to ale bylo dalších třicet kilomterů daleko. Měli jsme co dělat. Jeli jsme po poměrně velmi frekventované silnici, která se klikatila v údolí zalesěnných kopců na břehu mohutné řeky Soči. Projeli jsme mnoha vesnicemi, jejichž jména už jsem dávno zapomněl. Auta kolem nás svištěla jedno za druhým a den se pomalu krátil. Byl už jsme pořádně utahaný a začalo mi docházet, že ten den už sek moři asi jen těžko dostanem. Vždyť jen samotná Nová Gorica byla pořád v nedohlednu. Konečně, asi v 8 hodin večer jsme dojeli na okraj města. Udělali jsme zastávku u zdejšího nákupáku. Kluci potřebovali koupit jídlo a já se zase zoufale potřeboval umýt, tak jsme šli dovnitř. Přívítal nás téměř nekonečný zásptup malých i velkých obchodů po obou stranách širkoké a prostorné chodby. Rozhodně největší nákupák, jaký jsem kdy navštívil. Až na úplném konci chodby jsem našel záchody. Vpadl jsem dovnitř, podíval se do zrcadla a málem jsem sám sebe nepoznal. Vypadal jsem hrozně. Teda já jako nikdy nevypadám nijak úžasně, ale tohle už bylo fakt moc. Ruky jsem měl celé černé od řetězu, na zpoceném obličeji se skvěly obrovské hnědé šmouhy a oblečení mělo k čistotě taky velmi daleko. Vypadal jsem prostě, jako kdybych právě vylezl z bažiny. Co nesmyla voda, s tím sem jse holt musel smířit. S o něco lepším pocitem jsem se vrátil zpátky ke kolům, kde už čekali ostatní.

Cesta do tmy
Vyvstávala otázka, co dál? Stmívání se už nezadržitelně bížilo a nám zbývalo neěta nějakých dvacet kilometrů. Přesto jsme se rozhodli pokračovat po cyklostezce směrem na jih. Vyjeli jsme z Nové Gorice a dorazili do vesničky Miren. Musel jsem se pozastavit nad malými políčky, která zdejší lidé obdělávali. Trochu mi to připomnělo náš malý lánek za železnicí v Těšově, tady to ale měli mnohem vymakanější. Každé pole bylo ohraničeno nerezoným plotem a dokonce měli i umělé zavlažování. Rozmanité druhy rostlin hrály všemi barvami a vytvářely moc pěknou scenérii. Nic takového byste v Česku asi nepotkali. Škoda. Ale zpátky k naší cestě. Když jsme projeli Mirenem, začalo jít už pěkně do tuhého. Nejenže už byla byla tma, ale cesta začínala prudce stoupat do kopce. Někde jsem ztratil přední světlo a bylo mi jasné, že bez něj bych mohl dostat pěknou pokutu. A to bylo fakt to poslední, o co jsem stál. Dával jsem si pozor na každé auto, které jelo za mnou i proti mně, jestli to náhodou nejsou policajti. Ale měl jsem štěstí, jelikož jsem žádné policejní auto nepotkal. Když jsme vyjeli na vrchol kopce, moře bylo stále v nedohlednu, tma jako v pytli a my byli uprostřed ničeho. Všem už bylo jasné, že to takhle dál nejde a že musíme najít noclahárnu. Nejpve jsme se vydali po jekési hrbolaté polní cestě. Dovedla na nás na upuštěnou mýtinu, která byla ale zarostená vysokou trávou. Utábořit se tady by bylo čiré zoufalství, přestože my už jsme tak trochu zoufalí byli. Ale ne zas tak. Tak jsme to otočili, vrítili se na silnici a dorazili do vísky zvané Opatje Selo. Na ulici jsme potkali nějakého domorodce ve středním věku a Radek se sním dal do řeči. Nevím, jak se domluvili, ale ten chlápek mu ukázal cestu na celkem fajnovou noclehárnu. Byla to skupinka přistřešků poblíž zdejšího hřšitě. V těch přístřešcích nebylo skoro nic, jen holé stěny, my se tam ale stejně cítili jako v hotelu. Především jsme jásali na kohoutkem, umontovaným na vnější straně přístřešku, ze kterého, věřte nevěřte, tekla teplá voda. Vybalili jsme se na a připravili se na v pořadí třetí noc našeho výletu.

A pokračování zase přístě...

Kam dál